Na přelomu 19. a 20. století si lidé vydělávali různě. Nás však jen tak ledajací nezajímají. Nás totiž zajímá Daniel Plainview, který se v pustině pokouší najít stříbro, aby mohl rozjet svou vlastní společnost a stát se úspěšným naftařem. Při nehodě se ujme malého batolete, které si osvojí a pojmenuje H. W. („ejč dabljů“). O devět roků později už Daniel nepochybně platí za celkem velké zvíře v oboru, nicméně pořád mu to je málo. Naštěstí jej vyhledá Paul Sunday, pocházející z nábožensky založené rodiny, která bydlí na místě zvaném Little Boston. Tam, kde ropa vytéká ze země. Ukáže se, že z tohoto pohledu jde o zlatý důl. Daniel tak bude moci rozjet svůj business opravdu ve velkém. Jenže se nevyhne opakovaným střetům s Elim Sundayem, Paulovým bratrem-dvojčetem, který stojí v čele populární Církve Třetího zjevení.

Film začíná čtrnáctiminutovou němou etudou. Respektive téměř němou etudou, neboť několik málo slov přeci jen zazní. První až po pěti minutách a jde o slovíčko „ne“, které Daniel vyřkne poté, co jej zradí žebřík a spadne na zem tak, že si zlomí levou nohu. A protože se z té pustiny musel dlouho plazit do civilizace, bude už napořád kulhat. Mimochodem, ono jde vlastně o docela pozoruhodnou věc, neboť Daniel Day-Lewis získal svého prvního Oscara za film Moje levá noha, ve kterém ztvárnil malíře a spisovatele Christyho Browna, jenž mohl hýbat pouze touto končetinou.

I za Až na krev dostal rodák z Londýna Oscara. Aby ne, když jeho herecký výkon bude naprosto určitě patřit do TOP 10 vůbec nejlepších hereckých výkonů všech dob! Postava Daniela Plainviewa se sama o sobě řadí mezi ty, jaké na plátně nevidíme často. Ambiciózní, cílevědomý misantrop, který své pohrdání lidmi dává čas od času hlasitě najevo (rozhovor s nevlastním bratrem Henrym, výstup v restauraci) a který jde přes mrtvoly, aby dosáhl svého, což samo o sobě může některé diváky odradit od toho, aby se na Až na krev podívali, jelikož při takovémto popisu je jim jasné, že Daniela Plainviewa zřejmě nebudou mít rádi. Tenhle člověk ponižuje, zesměšňuje, ale nikdy nenadává.

Nepodívat se na tento počin … to by byla obrovská chyba, vzhledem k tomu, co jest v předchozím odstavci uvedeno o jeho představiteli. Jmenovec Day-Lewis bez jakýchkoliv diskuzí patří mezi nejsvědomitější a nejkvalitnější herce nejen současnosti. Tak jako v případě Lincolna, jenž mu přinesl třetího Oscara (jako jediný v historii získal všechny za hlavní roli), i dramatu Až na krev předcházela dlouhá příprava, během níž kupříkladu podle legendárního Johna Hustona vyprofiloval hlas a prostudoval všechno možné o ropném boomu, tudíž patrně viděl fotky a záběry, které uvádí DVD, bohužel u nás už obtížněji dostupné. Zároveň také nelze přehlédnout skutečnost, že režisér Paul Thomas Anderson udělal tu skvělou věc, že jej očividně nechával improvizovat. Nakonec je vlastně trochu škoda, že Daniel Plainview nezachází v některých případech v té své nenávisti ještě dál, i když je fakt, že po jistém jeho činu to ani dál nejde.

Skoro celým filmem se pak jako nit vinou opakované konfrontace mezi ním a kazatelem Elim (také výborný Paul Dano). Ač mají tihle dva některé povahové rysy společné, pomalu ani nemohou být rozdílnější. Prakticky už od jejich prvního setkání, resp. druhého (u večeře, kdy se jedná o prodeji pozemků), můžeme zřetelně vidět, kamarády rozhodně nebudou. Od této chvíle se sice tolerují, nicméně jeden druhému nic nedaruje. Kdykoliv se pak setkají, je evidentní, že budeme svědky něčeho dramatického a nezapomenutelného (vyválení v ropě, Danielovo pokřtění, závěrečná scéna a vlastně i předchozí Eliho odjezd, kdy to vypadá, že přihlížejícího Daniela mrzí, že se nebudou potkávat). Ačkoliv je fakt, že Až na krev jsem tento týden viděl poprvé po sedmi rokách a jediné, co jsem si z něj nepamatoval, byla scéna s Henrym u moře.

Protože se jedná o počin, jaký vskutku nemá obdoby. Nejen díky prostředí, ve kterém se odehrává. Nejen díky citlivé režii Paula Thomase Andersona, jenž zásluhou zcela jasné vize a smyslu pro každičký detail stvořil své opus magnum. Nejen díky zmiňovanému hereckému výkonu Daniela Day-Lewise. Nejen díky některým vedlejším postavám, jako je třeba právě Henry (Kevin J. O'Connor), jehož příběh by klidně vydal na samostatný film. Ono by ale rozhodně nebylo od věci sledovat počínání Eliho v letech 1911 až 1927, kdy nám sešel z očí. Jinak Až na krev nabídne odpovědi de facto na všechny položené otázky. Všechno, co uvidíme, si jistě každý nějak zdůvodní, díky čemuž to skutečně působí dojmem, že se v Andersonově nedoslovné filmografii ocitl nějakou šťastnou náhodou.

Vedle představitele hlavní roli získal Oscara ještě kameraman Robert Elswit, když u ceny za Nejlepší film a Nejlepší režii Akademici vcelku nepochopitelně zvolili lehce bizarní drama Tahle země není pro starý. Elswit si sošku určitě zasloužil. Jeho dlouhé, vizuálně vytříbené záběry se postaraly o výbornou atmosféru a film si i díky nim zachovává specifické tempo a rytmus. Někdo by možná přesto mohl namítnout, že kdyby se ony záběry zkrátily, prakticky nic by se nestalo a film by měl přijatelnější dvě hodiny. Jenže to není pravda, protože v takovém případě bychom sledovali úplně jiné, obyčejnější, ne-li odsouzeníhodné dílo. Takhle zůstává v souvislosti s Až na krev odsouzeníhodný pouze ten strašidelný český dabing!

Až na krev je film, o kterém by se dalo psát z různých úhlů pohledu ještě hodně dlouho. Dalo by se psát o náboženských a v protikladu k nim racionálních prvcích, dalo by se psát o osobité hudbě Jonnyho Greenwooda, jež především ze scény nehody H. W. dělá velmi intenzivní podívanou. Dalo by se psát o přehnaných lidských ambicích a vůbec by se dal nadále rozpitvávat charakter hlavního hrdiny ... Jenže psát o Až na krev cokoliv dalšího už jistě není potřeba, jelikož musí být jasné, že tenhle film se prostě musí vidět!!! V kinematografii v celkovém kontextu nezpůsobil až takové zemětřesení jako kupříkladu Pulp Fiction (jehož režisérovi se Až na krev taky velice zamlouvá), i proto, že vyprávěcí struktura je až na nepatrné výjimky čistě lineární, ale troufám si tvrdit, že nějaké napodobování by v tomto případě bylo ještě obtížnější. Takže prostě nemůže být sporu o tom, že se jedná o jedinečné mistrovské dílo.

FOTO: cinema.de