Bývalý kancléř Vilém musí odejít z vládní vily, kde dlouhá léta bydlel. S vilou odcházejí i jeho poradci a ostatní spolupracovníci, přičemž někteří z nich tak úplně nejsou, čím se zdají být. Jiní naopak stále zůstávají věrní. Tyto skutečnosti, bohužel pro pana Riegra, neplatí jen o jeho spolupracovnících, ale vztahují se i na členy jeho rodiny. Do všeho se ještě objevuje viceprezident Klein, který Vilémovi nabídne, že mu vilu pronajme, pokud ho veřejně podpoří. A kdyby se mu náhodou nechtělo, tak má v rukávu eso v podobě kompromitujících dopisů, které je ochotný prodat bulváru. Jak asi Vilém Rieger celou nezáviděníhodnou situaci vyřeší?

Film Odcházení rozhodně není pro každého, ale dá se říci, že je o všech. Když je někdo někde spokojený, bývá pak odcházení z tohoto místa velmi obtížné. Pro někoho bylo složité odejít z klubu, za který dlouhá léta hrával, ze školy, do které chodil (ano, i takoví lidé existují), nebo z domu či bytu, kde bydlel. V podobné situaci se právě ocitá Vilém Rieger, tak jako sám Václav Havel, který před osmi lety opouštěl po více než jedné dekádě Pražský hrad. Není pochyb o tom, že právě to bývalého prezidenta inspirovalo k dokončení své divadelní hry, kterou začal psát už v roce 1989, a jejíž filmová podoba je skutečné umělecké dílo ne českých, ale minimálně evropských rozměrů.

Film je tak výrazně specifický a osobitý, jak by měl každý artový počin vypadat. Odcházení je výjimečné už v tom, že tvůrcům nejde primárně o zisk, ale „jen“ o splnění jednoho dávného přání. A tomu je všechno podřízeno. Václav Havel si jistě během psaní scénáře neříkal, jak asi napsat danou scénu tak, aby se líbila pokud možno co největšímu počtu diváků, a aby byla co nejvíce cool. Autor jde proti současnému mainstreamu, tedy píše scény tak, jak se líbí jemu, jak je cítí on sám. Žádná klišé tedy nečekejte. Ostatně už samotný žánr, který bych označil za absurdní tragikomedii, nikoliv drama, je vskutku i ve světě nevídaný.

Na Odcházení je úžasné, že ač si o filmu před jeho zhlédnutím přečtete sebevíc informací, stejně od něj dostanete něco jiného, než očekáváte. Celý, pro někoho možná až intelektuální koncept, svádí k tomu, že čím jste starší, tím je větší pravděpodobnost, že se vám film bude líbit, ale nic takového určitě neplatí. V některých momentech hleděli na plátno s otazníkem téměř všichni, například při nenadálém zvýšení hlasu některých postav, jindy zase bylo všechno každému naprosto jasné, například kritika bulvárních plátků, které už, mnohdy neprávem, uškodili mnoha známým osobnostem, filmaře a politiky nevyjímaje. Nejen název novin Fuj, ale i vzhled Jiřího Macháčka coby redaktora jsou toho důkazem zcela srozumitelným pro všechny věkové kategorie.

Sám Václav Havel si počíná jako velmi zkušený režisér. Od začátku evidentně přesně věděl, co chce a očividně se na natáčení výborně připravil. Svým přístupem nepochybně předčí většinu současných českých režisérů, kteří by se od něj v tomto směru mohli klidně učit. Ale pravdou zůstává, že měl k dispozici ty nejlepší herce, herečky a tvůrce. Posuďte sami – Josef Abrhám, Dagmar Veškrnová-Havlová, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Bára Seidlová, Jaroslav Dušek, Táňa Vilhelmová, a takhle bychom mohli ještě nějakou chvíli pokračovat. To je pak práce hned o něco snadnější, ale i oni by možná bez jasného režisérského vedení mohli v případě Odcházení v některých momentech trochu tápat, protože, jak již bylo uvedeno, film je snad ve všech směrech velmi specifický. Opravdu by mě hodně zajímalo, jestli by Václav Havel dokázal natočit dobrý film podle cizího scénáře. Na to jsem se také na tiskové konferenci k filmu zeptal některých herců. A co mi odpověděli, to se brzy dozvíte.

Mimořádná herecká sestava plná známých tváří je hlavním důvodem, proč film pozorně sledovat hned od první scény. Všichni se navíc velmi snažili, aby byl pan režisér co nejvíce spokojený. Přesto jsou tu dva herci, resp. herec a herečka, kteří ostatní své kolegy o něco předčili. Josef Abrhám v hlavní roli Viléma Riegra podává brilantní výkon hodný nějakého prestižního ocenění a Dagmar Veškrnová-Havlová coby jeho dlouholetá přítelkyně Irena je mu z hlediska svého hereckého projevu rovnocennou spoluhráčkou. Ještě před měsícem bych nevěřil, že tohle někdy napíšu, ale docela se těším na její další filmové představení.

Určitě zaujme také (konečně) skvělá kamera Jana Malíře, který se dlouho řadí k nejlepším českým kameramanům, ale mě osobně o svých kvalitách přesvědčil až s Odcházením. Ve filmu je hodně záběrů, které jsou po visuální stránce opravdu úžasné. A pak je tu samozřejmě výtečná hudba Michala Pavlíčka. Jeho hlavní hudební téma je velice pozoruhodné, možná i trochu zneklidňující, a skladatelova úprava Ódy na radost je také naprosto výjimečná. Hymnou Evropské unie však podle dostupných informací nadále zůstává původní verze Ludwiga van Beethovena. Čili i tyto dvě nezbytné složky audiovisuálního díla jsou na naše poměry nadstandardní.

Odcházení je opravdu výjimečný film, napsaný a režírovaný výjimečnou osobností. Ale ještě jednou upozorňuju, že v žádném případě není úplně pro všechny. Nicméně by bylo hezké ustanovit tradici, že by každý prezident České republiky po skončení svého funkčního období natočil podobně autorský celovečerní hraný film. Jak by asi vypadal takový v režii Václava Klause? Ten, který natočil jeho předchůdce je nepochybně jedním z nejoriginálnějších filmů roku!