Podepsali se pod ní borci, kteří mají se sledováním „pokleslých“ žánrů bohaté zkušenosti. Antonín Tesař se coby žurnalista věnuje filmu od roku 2006. Jiří Blažek spolupracoval s fimovými festivaly a dělá dramaturga zahraniční tvorby na ČT (kniha vyšla v roce 2017 – pozn. aut.). David Čeněk absoloval Katedru filmových studií na FF UK, také má zkušenosti s prací pro ČT i s organizací filmových festivalů a „ujíždí si“ na krvi, zlu a násilí. A konečně Jiří Flígl má rovněž filmové vzdělání, podílel se na Febiofestu i MFF Karlovy Vary. A pochopitelně nesmíme opomenout Festival otrého diváka, který se koná v „jeho“ kině Aero, neboť tam řediteluje.
Nelze nepřepsat úvod: „Autoři upozorňují, že čtení této knihy a sledování filmů zde zmiňovaných může způsobit vážné psychické problémy. Nedoporučujeme proto četbu duševně a emocionálně labilním jedincům, zejména dětem, milovníkům uměleckých filmů a kojícím mužům.“ Následuje informace o tom, že u filmů je uveden rok, kdy se natáčelo, nikoli kdy si odbyl premiéru. Nešťastné rozhodnutí, které se však paradoxně ve větší míře jaksi neujalo. V závěru zase dojde na dodatek o tom, jak to bylo s fotkami, přičemž nutno dodat, že ani u kapitoly o pornu se žádná cenzura prakticky nekoná.
Co se týče počteníčka o BÉČKOVÝCH FILMECH, nemůže chybět tvorba Rogera Cormana. Dočteme se nejen o jeho společnosti – zmíněny budou i další, které v této oblasti kdysi udávaly trend. Bude vysvětleno, jak fungovaly tzv. Double Features, tj. dvojprogramy, které bývaly v první polovině 20. století velice populární. Pak z rozhodnutí soudu skončil studiový systém, kdy právě studia vlastnila i kina, a v 50. letech přišla televize, takže došlo na boj o diváky. A později dorazily „VéHáeSky“, které pomohly stvořit nové ikony. Na některé si dnes už vzpomenou vesměs pouze jejich skalní příznivci (Michael Dudikoff, David Bradley, …), zatímco jiní se stále těší kultovnímu statusu (Chuck Norris, Jean-Claude Van Damme, …).
GIMMICK – obtížně to uchopitelný termín, co se stal do značné míry výsadou Williama Castlea, takže jsme se ho lehce dotkli v recenzi na „horor“ S vražednými sklony, který byl uveden na loňském Festivalu otrlého diváka. Skrývají se pod ním nejrůznější vychytávky a „atrakce“ – od 3D přes formáty StereoVision či Depth-O-Vision a pokusy o zapojení čichu (viz také Spy Kids 4D: Stroj času) až po zábavní doplňky vztahující se k dané projekci jako odpuzovač čarodějnic, červená krev v jinak černobílém filmu, premiéra pod vodou nebo kostlivec u stropu sálu. Velká škoda, že místy je toto čtení poměrně zmatečné.
Tak jako se na začátku Pulp Fiction dozvíme, co znamená slovo ‚Pulp‘, bude i v knize Krev, slzy a sperma na začátku kapitoly FILMOVÉ KULTY A CAMP vysvětleno, co bychom si ve skutečnosti měli představit pod pojmy ‚Kult‘ a ‚Camp‘. K tomu bude vnuknuta zajímavá myšlenka o tom, že brak je tvárný, eventuálně že „umění je chtít vědomě natočit špatný film.“ K tomu dodejme, že tím pádem má velký význam věnovat braku samostatnou čítanku a že i tvorba Eda Wooda, společnosti Troma Entertainment, případně série Sharkado, rozhodně stojí – vedle Marvelovek, Disneyovek a počinů s Danielem Day-Lewisem – taky za zhlédnutí!
A míříme k PORNU, tedy pasáži, kterou sestavil Jiří Flígl. Nechci úplně tvrdit, že má hodně nakoukáno, avšak rozhodně provedl rozsáhlejší (historický) průzkum, byť ani on nevzpomene mimo jiných na Showgirls nebo Tři Švédky v Tyrolích. A také se nevěnuje současnějším pornohvězdám jako Daisy Marie, Malena Morgan nebo India Summer. Vyprávění začíná vlastně už ve starověku, nicméně i tady půjde hlavně o filmy, přičemž ne všechny státy byly hned nakloněné legalizaci pornografie, zatímco jiné ji nijak extra neřešily. Tenhle žánr si taky prošel určitým vývojem a různí tvůrci k němu přistupovali různými způsoby. Porno je sice vcelku snadno dostupné, leč zůstává do současnosti v jistém smyslu tabuizované. Přitom přece slouloží skoro každý. Každopádně začlenění do knihy Krev, slzy a sperma je určitě namístě.
A zbývá ještě LIDOVÁ KULTURA A LIDOVÝ HRDINA, kde budeme zavedeni především do Mexika, abychom nahlédli pod pokličku tamním luchadorům-(super)hrdinům, jaké se od těch, které známe z hollywoodských komiksových blockbusterů, v něčem značně liší. Nade všemi ční jedna jediná ikona, známá i jinde ve světě jako El Santo – protagonista četné řady bijáků svérázných kvalit, prakticky včetně tohoto. Dodnes naprosto legendární postava, na jakou nedají v Mexiku dopustit. David Čeněk tady odvedl vpravdě záslužnou práci, na jejímž základě je třeba napsat, že čím více by měla tahle planeta takovýchto El Santů, tím lepším místem by byla.
Krev, slzy a sperma je kniha, která určitě mohla nabídnout více hlubšího prozkoumávání. I když béček, campů a exploitation titulů exituje od roku 1895 tolik, že by je patrně pobralo až deset takovýchto monografií. V této opět dostaneme tipy na ve svém odvětví význačné tvůrce a tvůrkyně, a také na pozoruhodně nevšední filmy. Namátkou uveďme Willise Kenta, Doris Wishman, Jesúse Franka, Tinta Brasse, Llyoda A. Simandla, Virginii Bell, Vala Lewtona, Mailu Nurmi, Michaela Herze, Marilyn Chambers. A z filmů Maniac, I Drink Your Blood, Mondo Topless, Witchcraft, The Girl in the Kremlin, Color Me Blood Red, Lavalantula, Specter of the Rose, El Santo bojuje proti upířím ženám, Podle hvizdu poznáš pizdu. Někdy se možná zbytečně moc teoretizuje, jindy by zase bylo dobré volit lépe slova, protože knížka není internetový článek. Nicméně je skvělé, že na rozdíl třeba od publikace Paul Verhoeven a jeho filmy, není poznámka k textu uvedená až někde v zadní části, ale hned na té samé stránce. Kniha Krev, slzy a sperma sice není nejkomplexnější, ale pořád vznikla s ušlechtilým záměrem, jaký se jen tak nevidí. A to se rozhodně počítá!
KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI NA E-SHOPU DOBRE-KNIHY
FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de