Do značné míry je to typický film
Především ve smyslu pravděpodobných i nepravděpodobných zážitků a setkání. Takže s Ashleigh (velmi dobrá Elle Fanning) se dostaneme například na soukromou projekci režisérova nového filmu, kde bude přítomen i scenárista. A později dojde také na uzavřený večírek a konfrontaci se slavným latinskoamerickým herecem Franciscem Vegou (Diego Luna), se kterým se potkáme zrovna v době, kdy má na sobě kostým Zorra. Gatsby (překvapivě neprkenný Timothée Chalamet) zase zajde za kamarádem, který točí studentský film, ve kterém hraje holka Chan (Selena Gomez), s jejíž ségrou chodil. Ke slovu se samozřejmě dostanou taky šlapky, záletné manželky a matky se skrytým tajemstvím.
V tomhle filmu však žádné tajemství nezůstane tajemstvím. Všichni jsou k sobě extrémně upřímní a sdílní, takže i slavné celebrity jednají s novinářkou, jako by to byla nejlepší kamarádka a klidně jí prozradí věci, které o nich neví snad ani členové rodiny. U některých postav je to pochopitelné. Například právě u Ashleigh, která je mladá, nezkušená, naivní a každému vypráví věci, které by vůbec nemusela. Mohla by je zahrát pod koberec nebo na danou otázku odpovědět opisným a méně naivním/otevřeným způsobem. Díky tomu se stává snadnou kořistí a díky tomu taky všechny kolem sebe přitahuje. Jiné vysvětlení patrně neexistuje.
Od ostatních Allenových počinů se tento liší ani tak ne odložením premiéry kvůli MeToo, kdy měl režisér údajně zneužít svou adoptivní dceru, ani kvůli sporům se studiem, jako tím nevšedním osvětlením. Oproti Gordonu Willisovi v kultovní kmotrovské trilogii tady zašel Vittorio Storaro ještě dál. V praxi to znamená, že jak exteriéry, tak interiéry jsou potemnělé natolik, že hercům a herečkám kolikrát není pořádně vidět do tváře, natož od očí, přičemž pohled do nich je přece při sledování filmu de facto tím nejdůležitějším. Takže to chvíli trvá, než se ujistíme, že tohle je skutečně Jude Law nebo Rebecca Hall. Zajímavý přístup, který ale nějak postrádá hlubší význam.
Deštivý den v New Yorku je podívaná, která opět řeší mezilidské vztahy, nevěru či s ní související téměř in flagranti přistižení. Ochuzeni nebudeme jak o soundtrack, ve kterém nescházejí jazzové melodie, tak o pěkně využívanou angličtinu. Současně opět sehrává důležitou roli i město, tj. příběh není přesaditelný kamkoli, což (nepřekvapivě) platilo také pro Vicky Cristina Barcelona, Půlnoc v Paříži nebo Do Říma s láskou. Při té frekvenci jednoho titulu za rok a při faktu, že se zabývá stejnými tématy (tj. se dá s trochou nadsázky tvrdit, že natočil padesátkrát víceméně stejný film), by mě docela zajímalo, jak dlouho Allenovi trvá napsat scénář. Deštivý den v New Yorku je ovšem líbivější, než nedávné projekty Kouzlo měsíčního svitu, Café Society či Kolo zázraků. Přesto si troufám tvrdit, že za pár týdnů už si na většinu scén nevzpomeneme. I v tom je tvorba Woodyho Allena unikátní.
FOTO: Bioscop
