z titulního města, jiné sem z důvodů níže uvedených teprve přicestují. Celkem sledujeme čtyři různé příběhy, přičemž ani jeden nezasáhne do toho druhého/třetího/čtvrtého. Protože jediné, co mají společného, je pouze to, že jejich dějištěm zůstává za všech okolností Řím. Režisér/scenárista si s dodržováním jednoty času vůbec hlavu neláme. Nicméně ta není až tak důležitá, na rozdíl od jednot místa a děje.Musím říci, že doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dva filmy Woodyho Allena. Kdybych je
měl hodnotit, rozhodně by ani v nejmenším nemohly dostat slušná procenta. Nejprve to byla hojně vychvalovaná Annie Hallová, která získala čtyři Oscary, z toho dva putovaly k Allenovi. Dopadlo to tak, že po půl hodině sledování mě tento počin začal dost iritovat a nudit, takže po dalších cca 15 minutách nezbylo nic jiného, než stisknout na přehrávači tlačítko „stop“. A to dělám opravdu jenom v těch úplně nejvíc nejkrajnějších a nejextrémnějších případech. Přesto jsem si od té doby několikrát říkal, že bych ten film mohl dokoukat. Ale nenašel jsem potřebnou odvahu a trpělivost. S Vicky Cristinou Barcelonou už to sice bylo (i přes účast Scarlett Johansson) veselejší, ale jen do příchodu postavy, kterou si zahrála Penélope Cruz. Chvíli poté došlo na dálkový ovladač, ovšem tentokrát „jen“ na přetáčecí tlačítko pro rychlejší zhlédnutí. Paradoxní je, že španělská herečka za roli této žárlivé exmanželky dostala Oscara.Vzhledem k tomuto ocenění, na němž má samozřejmě i Allen svůj podíl, by jeho nabídku k další
spolupráci jistě neodmítla, i kdyby měla hrát prostitutku. Shodou okolností právě jednu takovou v Do Říma s láskou hraje. V příběhu, ve kterém se objevuje, míří jistý Antonio (Alessandro Tiberi) do „věčného města“, aby svým příbuzným představil svou nevěstu Milly (Alessandra Mastronardi). Ta si chce ještě předtím dojít ke kadeřníkovi, ale jaksi se ztratí. Cesta, po které se vydá, ji zavede až na filmové natáčení, kde se prostřednictvím slavné herečky seznámí se slavným hercem, který ji začne svádět. Zatímco Antonio na Milly čeká v hotelovém pokoji, vpadne dovnitř právě ona prostitutka s tím, že ji posílají jako dárek jeho přátelé. Antonio však ví, že se spletla a chce ji poslat pryč. Jenže v ten moment přicházejí příbuzní, takže nezbude nic jiného, než lehkou slečnu požádat, aby předstírala, že je Milly.V tomto příběhu (nejvstřícnějším) nám tedy Allen představuje svou verzi takřka klasické zápletky, kdy
se někdo vydává za někoho, kým není. Přestože jsme něco podobného mohli na filmovém plátně vidět už mnohokrát, ne vždy nás zajímalo, jestli se tento podvůdek provalí či nikoliv. V takovýchto případech jde samozřejmě především o to, jak vám jsou dané postavy sympatické a jaký je skutečný motiv pro tuto jejich přetvářku. V Do Říma s láskou jim nepochybně budete držet palce, protože obě podmínky jsou splněny. Spíše však budete přát slečně, aby vše uhrála, protože její představitelka Penélope Cruz na sebe strhává veškerou pozornost. Jednak proto, že je ze všech, se kterými se setká před kamerou nejlepší a nejznámější herečka, a také proto, že je po celou dobu v červené (viz obrázek), a to včetně návštěvy Vatikánu. Navíc, jak se později ukáže, mezi její klienty patří spousta vlivných lidí, což rozhodně v Itálii není nepravděpodobné.Další příběh je tak trochu mysteriózní. Architekt John (Alec Baldwin) se během svého už do finále
směřujícího pobytu v Římě chce jít podívat na místa, kde bydlel a kam chodil, když tu studoval. Potká tu Jacka (Jesse Eisenberg), který tu teď bydlí a též studuje architekturu. Pozve Johna domů s tím, že mu jeho přítelkyně Sally (Greta Gerwig) udělá kafe. Tam se dozví, že má přijet její kamarádka Monica (Ellen Page) na pár dní. Díky společným chvilkám se Jack začne s Monikou čím dál víc sbližovat, ovšem John se vždy někde z ničeho nic objeví, a začne Jackovi vztah rozmlouvat. Jack je totiž s největší pravděpodobností Johnovo mladší já a John vlastně po celou dobu vzpomíná na to, co se odehrálo před lety.Ovšem pokud to tak Allen skutečně zamýšlel, zůstalo mu ve scénáři několik nezacelených děr. Třeba
proč se oba nejmenují stejně? Nebo proč dívky reagují na některé jeho argumenty jen někdy? Klidně by to mohlo být tak, že John je jakýmsi Jackovým „andělem strážným“ či dobrosrdečným přízrakem, který vidí do budoucnosti. Nicméně existuje i možnost, že John je prakticky jen obyčejný voyeur, který ke své radosti narazil na pár jiných deviantů. Fakt, že Baldwin a Eisenberg si nejsou vůbec podobní, zkrátka nutí k zamyšlení … Jejich obsazení ale není tolik kontroverzní jako v případě Ellen Page, která stále vypadá, jako by jí teprve táhlo na patnáct. Takže když o její postavě Sally řekne, že „z ní vyzařují sexuální vibrace", nebo když ona sama prozradí, že „se vždy chtěla vyspat s nějakou ženou, a když se tak stalo, bylo to neuvěřitelné," zní to opravdu hodně bizarně.Příběh třetí: jak letěli bezstarostná manželka Phyllis (Judy Davis) a neurotický manžel Jerry (Woody Allen) do Říma, aby poznali Michelangela, nastávajícího své dcery. Jerry není z celé té famílie vůbec
nadšený, ale když uslyší zpívat Michelangelova otce (skutečný operní zpěvák Fabio Armiliato) ve sprše, rozhodne se ho dostat na divadelní jeviště. Problém by mohl nastat ve chvíli, kdy zjistí, že jinde tak skvěle zpívat nedovede. Pro Jerryho, bývalého avantgardního operního režiséra, to však není překážkou: sprchový kout mu vždy na jeviště nechá přistavit a zájem lidí je obrovský. Absurdní, ale přesto (proto) velmi vtipné. Možná ze všech čtyř segmentů nejvtipnější, a to díky Allenovu civilnímu hereckému projevu a nejen jeho hláškám. K tomu samozřejmě nelze nepřipočíst příjemně uvolněnou a pohodovou atmosféru celého filmu, podpořenou vhodně vybranou hudbou.No, a pak je tu ještě nejpozoruhodnější segment, vyprávějící o Leopoldu Pisanellovi (Roberto Benigni), obyčejném řadovém zaměstnanci, kolem kterého se jednoho dne z ničeho nic shlukne
několik novinářů, kteří ho zběsile fotí a ptají se na nejrůznější nesmysly, přičemž každá jeho odpověď je pak důkladně rozebírána. Vše zajde třeba až tak daleko, že televize odvysílá v přímém přenosu i to, když se holí. Není divu, že Leopoldo postupem času zatouží po klidu a všetečné/dotěrné novináře bude od sebe chtít odehnat. Ale co se stane, až o něj skutečně přestanou mít zájem?Existuje ohromná spousta lidí, kteří by chtěli být slavní. Někteří z nich by si jistě slávu zasloužili
mnohem víc než někteří z těch, kteří už slavní jsou. Určitě dokážete jmenovat několik osobností, které jsou mediálně známé, přestože v podstatě nic pořádného nedokázali. Jen byly ve správný čas na správném místě, dalo by se říci. Nezřídka se pak stávájí objekty bulváru. Tento příběh lze svým způsobem označit také jako právě protibulvární satiru. A čím je vlastně Leopoldo slavný? Přece tím, že je slavný. Díky tomu se pak bude moci třeba vyspat s několika krásnými ženami.Tímto tématem, ovšem v odlehčené rovině, se Allen v podstatě zabývá už v prvním ze zmíněných
příběhů, kdy Milly svádí filmová hvězda. Tam se dívka nakonec slavným hercem svést nechá, ale věci naberou nečekaný směr. Leopoldův příběh je však až děsivě realistický. Vždyť u domů některých slavných osobností číhají paparazzi dennodenně, jen aby získali nějakou fotku, přičemž mnohdy jsou schopní udělat pro to cokoliv. Kvůli těm neodbytným novinářům si budete místy připadat jako Leopoldo, protože jejich všetečné otázky a odsouzeníhodné počínání jsou opravdu nesnesitelné. Konceptu tohoto filmu však rozhodně neškodí.Do Říma s láskou je film, na který jsem šel, vzhledem k nedobrým zkušenostem s předchozími počiny Woodyho Allena, s jediným cílem – vydržet u něho až do závěrečných titulků. Už po nějaké čtvrt hodině mi bylo jasné, že to tentokrát nebude žádný problém. Je obdivuhodné, jak Allen dokáže své nápady rozvinout natolik, že už desítky let přispívá do své filmografie minimálně jedním projektem ročně. To skutečně může spousta scenáristů závidět, zvláště když si uvědomíme, že se podle všeho ve spoustě z Allenových filmů hodně povídá a že žádný není podle hodnocení vyloženým propadákem. Stejně tomu bude zřejmě taky v případě Do Říma s láskou, který sice i přes některé scenáristické mezery příjemně překvapil, ale že by patřil k nejlepším filmům tohoto roku, to rozhodně ne. Na druhou stranu teď, v době prázdnin a dovolených, vás určitě může inspirovat k cestě do tohoto jistě úžasného italského města.
