FDb: V pohádce Hodinářův učeň hrajete podlou sudičku Lichoradku. Říkala jste, že kostýmy jsou pro vás v podstatě nejdůležitější složkou. Měla jste už během čtení scénáře představu, jak by měla Lichoradka vypadat, nebo jste to nechala čistě na režisérce a kostýmním výtvarníkovi, eventuálně maskérce, co se vlasů týče?
Jana Plodková: Kostýmy jsou pro mě výchozím bodem při hledání postavy a svoji důvěru pokaždé vkládám do rukou kostýmního výtvarníka a režiséra. Samozřejmě i při čtení scénáře mě napadají věci, ale nějak nemám potřebu zasahovat do práce povolanějších. Jitka Rudolfová je autorkou scénáře Hodinářova učně, nejen režisérkou, a její představu skvěle doplnil Marek Cpin. Nebylo potřeba vymýšlet něco nového či kostým nějak měnit. Stačilo do něho vklouznout.

FDb: Všimnul jsem si, že diváci a divačky se už přibližně po pětačtyřiceti minutách smáli, jenom když jste se objevila na plátně. A vás evidentně hrát Lichoradku muselo taky hodně bavit. Řekla byste, že jde o nejzábavnější postavu, jakou jste kdy hrála?
Jana Plodková: Dá se říct, že ano. Ačkoliv nerada říkám, která postava se mi hrála nejlépe, která byla nejhezčí atd. Protože to nelze úplně říct, v tomto případě to s čistým srdcem říct můžu. Lichoradka mi přinesla velkou radost, užívala jsem si každé její gesto, pohyb, hlasovou i celkovou pohybovou stylizaci. A těší mě, že ta radost, se kterou jsem jí hrála, je na plátně vidět.

FDb: Nechala vás režisérka Jitka Rudolfová úplně improvizovat, nebo váš herecký projev přeci jen usměrňovala?
Jana Plodková: První natáčecí den jsem v projevu byla velmi opatrná, společně s Jitkou jsme hledaly tu pravou míru. A najednou nám přišlo, že umírněnost Lichoradce nesluší. Že je potřeba z ní udělat takřka “animovanou” postavičku. Takže pokud Jitka něco říkala, bylo to “přidej”.

FDb: Původně jste přitom měla hrát Živu a Moranu, která se objevuje vlastně pouze v jedné scéně. Čím se dá role na tak malém prostoru ozvláštnit, aby si ji diváci a divačky zapamatovali?
Jana Plodková: Mám dojem, že zrovna scéna Živy a Morany je tak nádherně vytvořená, že nebylo potřeba hledat něco navíc. Nemůžu mluvit za Pavlínku, která ji hrála, ale když jsem tu scénu viděla, málem jsem odpadla. Jak je to natočený, ty kostýmy, písek, sluneční hodiny a Pavlínka je tou přesnou třešničkou na dortu.

FDb: Je docela škoda, že v dnešní době se už příliš neuplatňuje metodické herectví, protože si dovedu představit, že kdybyste v roli Lichoradky nezůstávala jen před kamerou, ale po celou dobu natáčení, musel by to být pro všechny členy štábu nezapomenutelný zážitek …
Jana Plodková: Myslíte? To si teda moc jistá nejsem. (smích) Ze štábu bylo cítit, že je ta stylizace baví, že se na to rádi koukají, ale upřímně, já si v pauze ráda narovnala záda.

FDb: Už jste to vlastně trochu nakousla. Metodičtí herci zároveň často výrazně pracují i s hlasem. A Lichoradka vůbec nemluví jako vy. Napadlo vás to taky už při čtení scénáře?
Jana Plodková: Říkala jsem si, že by to chtělo změnit hlas, ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Vlastně jsem ani neměla tušení, co všechno můj hlas dokáže vytvořit. Díky Jitce jsem našla tu správnou polohu. To bylo právě nějak po té mojí první klapce. Říkala jsem si, že normální hlas nic nepřináší. A Jitka za mnou přišla, ať to zkusím takhle a předvedla to. Zkusila jsem to a bylo to tam.

 










 

FDb: Hodinářův učeň je po dlouhé době velice povedenou českou pohádkou. Jedna ze dvou větších výtek, kterou k ní mám je, že u některých postav včetně Lichoradky chybí backstory, abychom si na ně mohli utvořit komplexnější pohled. Proč myslíte, že je na rozdíl od svých bratrů Rodovoje a Rodovíta tak zákeřná?
Jana Plodková: Vám chybí backstory? To jste mě překvapil, protože mám dojem, že zrovna u pohádek to příliš nutné není, u všech postav myslím. Navíc v každé pohádce, kde se objevily tři sudičky, byly dvě hodné a jedná zlá. Kdyby tomu bylo naopak, hlavní postava by se možná dobrého konce nedočkala. Samozřejmě můžu si vymyslet příběh, jak se z Lichoradky stala zlá sudička, ale přijde mi to zbytečné. A navíc už jen to jméno Lichoradka, lichá rada, jí dalo do vínku charakter.

FDb: Kolika dětem jako sudička takhle nehezky do vínku nadělovala?
Jana Plodková: Jistojistě každému, které se narodilo.

FDb: Měl jsem pocit, že je trochu naznačeno, že Lichoradka vládne určitým druhem nadpřirozených schopností, ale z nějakého důvodu je nechce předvádět. Možná si je šetří na potencionální druhou část ... Souhlasíte s tím?
Jana Plodková: Haha, tak to by mě taky nenapadlo. Nadpřirozené schopnosti mají všichni tři, jen by to bylo příliš jednoduché, kdyby je používali. To bychom s pohádkou byli rychle hotoví.

FDb: Jaká teda myslíte, že by byla nebo měla být její role v případném Hodinářově učni 2?
Jana Plodková: Čistě teoreticky by její role měla být opět negativní. Napravit ji nelze a navíc by ta náprava nebyla už tak zábavná. A jsem ráda, že se o tom bavíme jen teoreticky, protože si dvojku představit nedokážu.

FDb: Proč si Hodinářova učně 2 nedokážete představit? Závěr si pro dvojku svým způsobem nechává pootevřená vrátka ..
Nechává, jistě by se dal vymyslet jiný příběh, kde by dobro se zlem bojovalo, sudičky by se přetahovaly o hlavního hrdinu či hrdinku, ale mám dojem, že už nic nového by to nepřineslo. První překvapení ze zpracování a příběhu by pominuly a divák by už byl připraven. Všeobecně nejsem zastánce pokračování.

FDb: Se kterou jinou postavou, co jste hrála, by si Lichoradka nejvíce rozuměla?
Jana Plodková: Tak zřejmě se Sabinou ze Single lady, to by si holky asi padly do noty.

FDb: Film se natáčel na nádherných lokacích. Když to vezmeme kompletně ze všech filmů, v jakých jste hrála, kde se vám líbilo nejvíc?
Jana Plodková: Většinou filmy nebo seriály, které jsem točila, se odehrávaly v Praze a jejím okolí. Výjimkou byl Polski film a Já, Mattoni. Mě to bavilo všude, protože všude jsem byla poprvé. A to se týká i Hodinářova učně. Poprvé jsem byla na Panské skále, v Uherčicích, na Cuknštejnu. Takže jsem objevila krásnou českou “Ameriku”. Máme tady nádherný místa a jsem ráda, že Martin Kurel, filmový architekt, který se bohužel pohádky nedožil, pro naši pohádku ta místa objevil.

 










 

FDb: Ve Skleněném pokoji jste hrála „eSTéBačku“, tedy trochu jinou zápornou roli. Hodně sledujete politické dění, ale tohle musel být opravdu výrazný protiúkol. V čem vás ta role zaujala?
Jana Plodková: Zaujal mě scénář, mezinárodní obsazení - kdo by nechtěl hrát s Carice van Houten, hvězdou seriálu Hra o trůny. Dále to pro mne byla příležitost hrát v angličtině. Těch aspektů tam bylo několik. A líbilo se mi, že Julius Ševčík nechtěl postavu estébačky hrát prvoplánově, řvát a vyhrožovat. Bavil mě její odstup, nulový emoční kvocient.

FDb: Myslíte, že ti lidé během komunistický éry fakt neměli na výběr a ze strachu takovou práci dělali, i když s těmito ubohými metodami nesouhlasili, nebo to byly záměrně typy, které to vyslýchání prostě bavilo?
Jana Plodková: Richard Sonnenfeldt, hlavní tlumočník při soudních procesech s válečnými zločinci, řekl: “Na něco jsem přišel, já sám, a sice na to, že aby člověk mohl léta sloužit diktátorovi, musí to být člověk bez mravních zásad, bez hrdosti, bez svědomí. Někdo, kdo nemá nejmenší představu o lidskosti, musí to být přitakávač, který dělá všechno pro hmotný zisk nebo postavení. Zjištění, že nacisti, které nám představovali jako velké netvory, jsou obyčejní lidé bez povědomí o vnějším světě a bez morálky, byl pro mě v Norimberku největší šok.“ Ačkoliv nemohu říct jasně, jak to tehdy lidé měli, tomuto textu rozumím a dokážu se s ním ztotožnit. Nacismus nebo komunismus, velký rozdíl v tom nevidím.

FDb: Minulý rok jste si zahrála v pohádce Čertí brko, teď v Hodinářově učni. Jsou si tyhle dvě pohádky podle vás v něčem podobné?
Jana Plodková: Třeba v tom, že dobro zvítězí nad zlem, nebo že ani v jedné z nich nenajdete princeznu či prince. Jinak je nelze k sobě připodobnit.

FDb: Říkala jste, že Markovi Najbrtovi byste kývla na jakoukoli nabídku, aniž byste četla scénář. Platí to i pro Jitku Rudolfovou?
Jana Plodková: Ano. S láskou a radostí.

FDb: Vzpomenete si, kdy a kde jste se s ní poprvé osobně setkala?
Jana Plodková: Popravdě nevím. Jitku znám už od dob, kdy jsem studovala JAMU, a to díky Vašku Neužilovi, který jí hrál ve filmu, se kterým se hlásila na FAMU, ale nikdy jsme se nepotkaly. Na FAMU ji vzali. A nebylo se čemu divit, ten film byl skvělý, jmenoval se Stařena. Pak jsem samozřejmě věděla, že točí Zoufalce a moc jsem si přála, abychom spolu někdy pracovaly. A až po nějaké době jsme se potkaly v kavárně, kde mi dala scénář k filmu Rozkoš. A teď jsou z nás sousedy, žijeme kousek od sebe a už nás nepojí jen práce, ale i přátelství.

FDb: Společně jste pracovali právě už na Rozkoši. Je naopak režisér, se kterým jste ještě nepracovala, ale chtěla byste?
Jana Plodková: Těch režisérů je … Agnieszka Holland, Ivan Zachariáš, Honza Prušinovský. S tím jsem teda už jednou pracovala, na jeho tuším absolventském filmu Nejlepší je pěnivá, ale je to dávno. Ještě jsem se nepotkala s Honzou Hřebejkem, baví mě filmy od Jakuba Šmída …

FDb: Letos jsme vás mohli vidět v odvážné, leč přesto velice zábavné Teroristce. Vzpomenete si, co vám jako první proběhlo hlavou, když jste dočetla scénář?
Jana Plodková: Že to je přesný, hořce zábavný.

FDb: Upravujete si často svoje repliky ve scénáři?
Jana Plodková: Minimálně. Když to potřeba je. Ovšem nejlíp k úpravám dochází na place, kdy tvůrčí proces je rozjetý a nápady přicházejí mnohem snadněji, než doma za stolem.

FDb: I když o tom nerada mluvíte, stejně se zeptám, kdy vás budeme moct vidět v dalším filmu?
Jana Plodková: Další film se jmenuje Bábovky podle knihy Radky Třeštíkové. Režie Rudolf Havlík. A právě jsme začali. 


FOTO: B. Jančárová, Bontonfilm, CinemArt