Parádní animovaný počin z dílny Karla Zemana raději nechme úplně stranou. Nejen proto, že je animovaný, nýbrž i kvůli tomu, že učeň v této nové pohádce by vůbec nemusel být hodinářovým … a vlastně by ani nemusel být učněm. A hodinářovým se stal patrně pouze proto, že si jeho mistr (zlomyslný Viktor Preiss) přál, aby mu přinesl hodinky, které varují před smrtí. Jenže podle toho, na jakém principu fungují, se jeví býti asi stejně užitečné, jako ta „emerická“ pilulka, kterou když spolknete, tak nezmoknete.

Když se Urban (v dospělosti nepříliš přesvědčivý Michal Balcar) narodil, měl dostat do vínku od bratrů Rodovoje a Rodovíta jenom to dobré. Ale opět se k nim přifařila i nevyzpytatelná a nepřející ségra Lichoradka, jež by si jistě rozuměla s Bábou z mokřin. Ti dva se budou muset stát při toulkách životem jeho strážnými anděly. Cesta ho zavede až k hodináři, do jehož dcery Laury (Dana Droppová) se zakouká. A tady pro samotného hodináře nastává de facto Hlava 22 – když se ti dva vezmou, získá velké bohatství, nicméně v den svatby zároveň také zemře. Tohle by měl asi problém rozřešit i sám Joseph Heller.

Scénář i režii však měla v případě Hodinářova učně Jitka Rudolfová a nesmírně překvapila tím, že stvořila pohádku, která si vystačí bez pištění, bez reflexe politických témat a bez pochybně zbytečných úkroků stranou. Poslední bod platí jak obrazně, tak při lezení na „horu, kde nikdy nezapadá Slunce“ i doslova. Při předchozím úkolu se dokonce v hospodě u Krobota (nikoliv tedy Krabata) dočkáme časové smyčky. S ní se obvykle hrdinové českých filmů potýkat nemusejí. Takže co se týče nápadů a situací, do jakých se Urban dostane, má film co nabídnout.

Prakticky k němu budou pouze dvě větší výtky. První spočívá v tom, že tyhle nápady nejsou bohužel v naprosté většině případů dotažené a při řešení těchto „problémů“ se často volí složitější řešení. To bych za úkrok stranou ovšem nepovažoval, protože pod pojmem ‚úkrok stranou‘ v rámci českého filmu rozumím naprosto zcestné a s optimálním vývojem nesouvisející, eventuálně totálně nesmyslné scény (viz např. Labyrint, Všiváci, Křídla Vánoc, Dvě nevěsty a jedna svatba, …). Výpravu za těmi hodinkami si Jitka Rudolfová určitě obhájí, přestože tak její pohádka postrádá lepší ucelenost a přestože by v takovém případě bývalo bylo asi příhodnější, kdyby hlavní hrdina neměl s hodinářstvím nic společného.

Druhá výtka bude ještě o něco zásadnější a týká se větší hloubky některých vedlejších postav, resp. jejich backstory pro snadnější pochopení jejich charakteru a jednání – např. co způsobilo, že je hodinář zlý? Nezodpovězená otázka, nicméně nejasnosti okolo Lichoradky teprve mrzí! Tahle figura jest především díky její představitelce Janě Plodkové ohromně pozoruhodná a zábavná. Vždyť už po uběhnutí poloviny ze stopáže filmu stačilo, že kdykoliv se objevila na plátně, diváci se automaticky smáli. Ale zase – proč je zákeřná? Byla někdy přející? Zamilovaná? Blonďatá? Odkud se přesně vzala? Vládne nadpřirozenými schopnostmi? Touží po bohatství, nebo jaké je její největší přání?

Hodinářův učeň je jedna z nejfajnovějších pohádek, jaké u nás v době porevoluční vznikly. Vizuálně vypadá snad každý frame velice líbivě, takže zobrazené atmosféře 19. století – konkrétně roku 1883 – není co vytknout. Také vlastně potěší, že písnička zazní všehovšudy jedna (až jednou Disney udělá remake, určitě jich bude celá řada). A rovněž si počkejte přes závěrečné titulky. Ne že by se za nimi ukrývala scéna, která dovysvětluje něco, co nebylo vysvětleno, ale nachází se tam taková pěkná tečka za celým tímto povedeným filmečkem.

FOTO: Bontonfilm