Recenze: Zlatý podraz

Vydáno dne 29.10.2018 (493 přečtení)
Během měsíce října se jedná vlastně o třetí český film, který se zabývá historickými událostmi z první poloviny dvacátého století. 

 










 

Zatímco v případě Tomana a Hovorů s TGM není důvod nevěřit, že všechno, co zobrazují, se tenkrát právě takhle odehrálo, Zlatý podraz evidentně pracuje s fikcí snad ještě více než s realitou. Dalo se to pochopit, jenomže scenáristé se rozhodli, že budou žonglovat s několika tématy, až se stalo nevyhnutelné. A sice, že jim všechny míčky popadaly. Není divu, že distribuční materiály popisují celý děj, jelikož tenhle dost možná první film v dějinách české kinematografie, ve kterém se dost hraje basketbal, jest ve skutečnosti v podstatě o všem možném, jenom ne o basketbalu.

Postav se tu objevuje taky hodně, ale za tu hlavní můžeme označit Frantu. Jeho matka (Alena Mihulová) je moc hodná paní, otec ministr, a tak bydlí v parádní vile a mají bezva auto. Franta rád basket, resp. podle dobové mluvy (která na rozdíl od jiných českých historických projektů sedí) košíkovou, ve které je opravdu dobrý. Chodí běhat s koučem Valentou (Stanislav Majer), který se k němu připojuje vždycky kousek pod barákem, což vzhledem k míči spadnutému z nebe a zmizení z týmové fotky může znamenat, že kouč Valenta a Franta jsou jedna a ta samá osoba, tak jako (spoiler!) Edward Norton a Brad PittKlubu rváčů.

Nicméně podle všeho to tak není. Valentu totiž záhy zatkne gestapo a pod nátlakem se rozeběhne hlavou proti zdi. Franta se stává hrajícím trenérem a vedoucí mužstva jménem Hrabal vlastně nejpozoruhodnější postavou, která si projde určitým uvěřitelným vývojem a kterou kvůli tomuto vývoji ztvárňuje Ondřej Malý. Během mistrovství Evropy v Ženevě se tým levně ubytuje v nevěstinci, kde hlavní hrdina potká svou novu lásku Michelle, která však není děvka, nýbrž hodná holka, co vypomáhá v kuchyni, jelikož musela utéct ze své domoviny před Němci, a pak i bolševiky. Pořád ten příběh dává smysl?

 










 

Tak vězte, že po příjezdu do Švýcarska se začne rozmělňovat. Chtělo by se napsat, že se odbočuje od tématu. Ale co tedy vlastně má být tím základním tématem? Z dramaturgického hlediska to vypadá, že jsou ve vyprávění vynechány vcelku podstatné scény, které by ledacos vysvětlily, včetně přechodů z jednoho místa na druhé. Jednota místa tedy dost vázne, na což doplácí i jednoty času a děje. Přitom by zřejmě bývalo stačilo tak málo, aby se tomu dalo předejít. U filmů jako Den Patriotů, Toman nebo První člověk to postupně bylo spíše na obtíž, avšak Zlatý podraz zoufale postrádá alespoň údaj o tom, ve kterém roce se zrovna pohybujeme!!!

Zkušený dramaturg by býval mohl hodně pomoci, když je pod scénářem podepsaný mimo jiné i komentátor České televize. Jako takový nepochybně ví první poslední o basketbalu, nicméně to ještě dobrý film nezaručuje. Spolucenáristé také příliš nepomohli, jelikož místo velkých a smysluplných událostí a činění zásadních rozhodnutí (výhra na šampionátu, první láska, konec války, nástup komunismu, bolševik v týmu, infakrt otce, závazek papalášům, …) nechávají postavy řešit absolutní i absurdní malichernosti, případně pronášet zbytečné repliky.

Dva příklady za všechny. Jedna scéna končí tím, že se jeden týpek naprosto zcestně bez předchozích ani následujících souvislostí zeptá: „Kdo má klíče od pětky?“ V jiné zřejmě tedy infarktem postižený otec prohásí: „To nic. Já si jenom na chvíli sednu.“ Ještě štěstí, že ho hraje vždy výborný Jan Hartl, který dokáže díky svému umu vybruslit i z té nejošemetnější situace. Ošemetné je taky sázet vtípky, když chci vyprávět o seriozních věcech. Funguje to pod vedením Stevena SpielbergaMostu špionů a některých dalších projektech, avšak Zlatý podraz v režii Radima Špačka z tohoto pohledu selhává. Eventuální snaha o zachování nadhledu nebo něčeho takového se míjí účinkem.

Ničemu nepomáhá ani to, že pro konkrétní událost je zvolen nevhodný eufemismus. Kupříkladu při únoru 1948 vidíme pochodovat milice, místo toho, abychom slyšeli ono nechvalně proslulé: „Právě se vracím z Hradu …“ Zrovna dvakrát si nepomohl ani sám režisér, když často volí nepřiměřené velikosti záběrů, nebo v nich setrvává zbytečně dlouho. Třeba když Franta mluví před nevěstincem s Michelle, vévodí delší dobu velký celek, přičemž mnohem vhodnější by byl pro zachycení emocí samozřejmě polodetail nebo detail. Jindy se zase exhibuje s kompozicí, kolikrát za doprovodu pro takovýto projekt děsivě nevhodné hudby.

Také proto, že to vypadá, že při střetu se SSSR poslali Sověti na plochu starou gardu, se mnohem pozoruhodněji než košíková nebo cokoliv jiného jeví vztah mezi Frantou (Filip Březina) a Michelle s tváří Patrycje Volny, což je nejen krásná, nýbrž i velice dobrá herečka, byť ji scenáristké vysílají do některých scén poměrně ledabyle, skoro tak jako se zjevoval Joska Smítko v Tenkrát v ráji. Příběh tedy klidně mohl být kompletně vystavený jenom na tomto milostném vzplanutí takřka novodobých Romea a Julie. Taky Honza – dvojka v hierarchii týmu – tady má svoji slečnu, ale na rozdíl od kolegy patrně jenom proto, že Simona Lewandowská je ve skutečnosti přítelkyní Zdeňka Piškuly, představitele Honzy.

 










 

Klíčové nedostatky Zlatého podrazu by se daly docela dobře demonstrovat na tomto příkladu: Ve filmu se několikrát ukáže postava Američana, který lanaří Frantu do USA. První větu si prohodí anglicky, a poté už mluví česky. Má snad jít o stejný trik jako ve Valkýrii, tedy že oba „jakože dál mluví anglicky“? U nás jsme ale přece zvyklí číst titulky. Takže to má spíše co do činění s tím, že nejde patrně o Američana, ale o Čechoameričana. Čili se vícekrát stane, že jeden prvek nabízí několik možností interpretace. A to není dobré.

Zlatý podraz má slogan „film o lásce, přátelství a naději.“ Jenže působí jako ohrané a ne zcela pravdivé klišé. Alespoň, že závěr filmu si obhájí samotný název. Víceméně. Režisér si je evidentně jistější ve fázi po nástupu komunismu, se kterým se chvalitebně vypořádal už v Poutech. Ale zase – kvůli těm několika záběrům a kompozicím zapadne i jediný dobrý vtípek o obraze v Louvru a soudruhu Picassovi. Čistě z vizuálního pohledu je to přitom paráda a vyzdvihnout zasluhuje i výprava, zvláště pak kostýmy od výtvarnice Simony Rybákové. Kvůli nim bych snad i dal o něco lepší hodnocení, avšak závěrečnou scénou Zlatý podraz de facto vykrádá Rebely a závěrečné titulky doprovází zremixovaná verze české hymny!?! Na rozdíl od Kanárka a nápadu Varhana Orchestroviče Bauera jde o takovou, jaká musí urazit snad každého, kdo má tak jako já rád svoji zemi. Pranic neomlouvá, že režisér je synem dlouholetého mluvčího bývalého prezidenta Václava Havla. Právě naopak! Jak se říká, tohle by prostě mělo nebejt.

FOTO: Falcon
Hodnocení autora: 5/105/105/105/105/105/105/105/105/105/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Na střeše Dnes

Nový film Jirky Mádla o „troše ilegálního chování s úmyslem někomu pomoct.“&n... celý článek

Skylink

Zataženo, občas trakaře

Flint Lockwood neměl nikdy malé cíle. Vždycky chtěl změnit svět, vynaleznout něco unikátního, užitečného a hlavně superbombastického! celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2019, Filmová databáze s.r.o. (FDb.cz). Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.055/0.031
Partneři:
hotel pro psy