Kde vůbec začít? Asi od začátku, protože konec filmu Toman vlastně přináší nový začátek. Takový, jaký by klidně vydal na další samostatný díl. Především z distribučních materiálů (nikoli z filmu samotného) lze vyčíst, že Zdeněk Toman toho zažil opravdu hodně, zdaleka nejen v těch třech poválečných letech. Šmelinář, co kšeftoval s kdekým i kdečím, podvodník, bezskrupulózní manipulátor s osudy lidí, žid, co neměl rád židy, jeden z prvních komunisty vězněných komunistů, utečenec, kariérista, oportunista, člověk s důležitými konexemi ... No to je námět na famózní biografii! Ale místo toho, abychom šli celou dobu výhradně s ním, tj. hlavní postava by byla důležitější než zápletka a všechno bychom sledovali pouze jejíma očima, což by zároveň dalo Jiřímu Macháčkovi mnohem větší příležitost herecky vyniknout, dělí se prostor mezi řadu dalších postav.

Údajně jich je na 70, čemuž se rozhodně dá věřit! To už vlastně není ani na dva díly, nýbrž na samostatnou minisérii. Každá z nových postav, ať už se objeví během expozice (což je většina), nebo třeba ve druhé polovině z celkové stopáže dosahující na 145 minut, je uvedena titulkem, resp. jakousi jmenovkou. A to včetně těch, které na plátně setrvají pouze po dobu několika sekund. Ilustrační příklad: „X Y, asistent tajemníka ÚV KSČ.“ Tohle není úplně šťastné řešení, protože: zaprvé, v úvodních dvaceti minutách se nové figury kupí geometrickou řadou. A i když je ve většině případů představují známí herci, stejně se to nedá zapamatovat a k projekci by měl každý divák a každá divačka ideálně dostat titulkovou listinu nebo brožuru s přehledem postav.

Zadruhé, některé skutečně mizí po velice krátké době. Zatřetí, některé se znovu objeví kupříkladu až po hodině nebo po hodině a půl. Začtvrté, jiné jako třeba Rudolfa Slánského, Klementa Gottwalda nebo Jana Masaryka přece bezpečně poznáme i bez představení. Zapáté, u dalších jméno stejně zazní během dialogu. A zašesté, mnohdy důležité dialogy probíhají i během toho, kdy musíme číst jmenovku, tedy se musíme soustředit na dvě věci současně. Jana Masaryka na rozdíl od tohoto počinu nehraje Karel Roden, leč Roman Luknár. Gottwald nevypadá jako Jiří Vyorálek (České století, Milada), nýbrž jako Aleš Procházka, přičemž nutno dodat, že v obou případech to byla dobrá volba.

Režisér a producent Ondřej Trojan vlastně chtěl natočit v podstatě hraný dokument. Nezachází až do takových detailů, jako tvrůci dramatu Baader Meinhof Komplex, takže by se dal Toman co do zpracování (nikoliv charakteru a počínání hlavního „hrdiny“) připodobnit k Lincolnovi. To znamená, že není důvod nevěřit tomu, že všechno, co uvidíme, se tehdy během roků 1945-1948 možná přesně takhle odehrálo. Z hlediska dějepisné lekce OK. Pro audiovizuální hrané dílo to ovšem není zrovna výhra. Tím spíše, že se dlouho řeší de facto pouze jedna z Tomanových kliček, kdy sice sehnal peníze pro bolševickou partaj, jejímž byl členem, ale zároveň si ukrojil větší porci pro sebe samotného.

Třeba si nechal platit později až 500 korun za jednoho Žida, který mohl odejít z Polska přes Československo do Německa. Nepřímo se tak zasloužil o vznik státu Izrael, kde se přitom o tomhle Zdeňku Tomanovi dodnes vyjadřují s úctou. Dokonce po něm a jeho ženě Pesle pojmenovali křídlo tamní prestižní Karlovy univerzity (akorát jí říkají Gurionova). A propós, Tomanova žena, kterou velmi citlivě a s působivým přízvukem zahrála Kateřina Winterová, byla poněkud rozpolcená osobnost. Tedy ne že by měla 24 identit jako Kevin Wendell Crumb, ale jakožto levicově smýšlející občanka pořád chtěla, aby se jí narodil malý komunista, a přitom neváhala vyrazit do kina na americký film a učila se anglicky.

Jedna a ta samá věc se řeší v často odbornějších politických dialozích, až začneme mít pocit, jestli jsme náhodou v té záplavě informací, z nichž se dá napoprvé zapamatovat tak třetina, nepropásli něco fakt důležitého. Nebo že by se snad dokonce začalo mezitím rešit něco jiného? Tvůrci dobu i okolnosti ji doprovázející evidentně zkoumali dlouho a poctivě, nicméně trochu pozapomněli, že většina diváků Třetí republiku tak podrobně nestudovala a přímých pamětníků na Tomana do kina asi už mnoho nevyrazí. Film se odehrává v době, která byla z hlediska českých dějin velice podstatná, ba zlomová. Avšak v současné podobě bude zřejmě nejen pro žáky, žákyně, studenty a studentky prakticky nevstřebatelný.

Toman je film, který jsem začlenil mezi 18 nejočekávanějších. Ale trochu připomene historku o místním vodníkovi, kterou vypráví Radim Zvon (Ladislav Smoljak) v Na samotě u lesa. Každý ji chce slyšet ještě jednou, tak jako asi bude chtít většina lidí vidět Tomana ještě jednou. I proto, že se nedá s určitostí říct, jestli se jedná o postavu veskrze kladnou nebo zápornou. Přesto Ondřej Trojan rozhodně zasluhuje poklonu, protože se dá konstatovat, že je určitě dobře, že takovýto počin existuje, protože jak řekl George Santayana: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Po zhlédnutí Tomana navíc rozhodně můžeme říct, že jsme zase o něco vzdělanější a chytřejší. (A po tom třetím to bude z tohoto pohledu ještě lepší.)

FOTO: Total HelpArt T.H.A.