Už od 50. let probíhala mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem studená válka. Tyto dvě mocnosti nejenže si navzájem hrozily, ale zároveň do tábora protivníka vysílaly své špiony, neboť v této válce nešlo ani tak o to, kdo disponuje silnější armádou, jako o informace, které nezřídka mohly mít cenu zlata. A tak se stalo, že byl v New Yorku chycen Rudolf Abel a nad sovětským vzdušným prostorem sestřelen Francis Gary Powers. K němu se ve východním berlíně později nedobrovolně ještě přidal student Frederic Pryor. A vypadá to, že výměnu těchto osob může s pověřením CIA (ale bez jakéhokoliv vměšování vlád) zajislit jeden jediný člověk – právník James Donovan.

Ten má nejprve za úkol zastupovat právě Abela, což je asi stejně vděčná úloha, jako být obhájce Charlese Mansona a jeho zrovna tak vyšinuté „rodiny“. Jenže zadržený v případě Mostu špionů rozhodně není žádný maniak. Naopak by se dalo tvrdit, že všechno má ve svém mysli zcela srovnané. Proto ví, že za žádnou cenu nesmí zradit svou vlast, čeho si James, jenž se řídí heslem „spravedlnost pro všechny“, vlastně velmi váží a mezi oběma začne vznikat neobvyklé přátelství, což se ovšem vzhledem ke zmíněné době nemusí ani jednomu vyplatit.

Nad Mostem špionů visel pro mě veliký otazník. S Válečným koněm už kdovípokolikáté nadchnul, jenže následně hodně zklamal s Lincolnem. Snad i proto, že téma a období Mostu špionů je Stevenu Spielbergovi z osobního hlediska bližší, znovu natočil počin, který (byť po nemastnějším neslanějším rozjezdu) uchvátí svou vyzrálostí a téměř dokonalou precizností. Navíc potvrzuje režisérovo vypravěčské mistrovství. Natáhnout událost, která by zabrala maximálně deset minut do stopětatřicetiminutové délky (přibližná stopáž bez závěrečných titulků), to je jedna věc. Ale učinit tak způsobem, kdy napětí neopadává, ale naopak graduje … to si troufám tvrdit, že něco takového by v současném Hollywoodu zvládla vedle Mistra Spielberga jen hrstička vyvolených tvůrců.

Z filmu navíc přímo čiší až neuvěřitelná lehkost, s jakou se tohoto záměru podařilo dosáhnout. Tuto skutečnost lze přitom aplikovat nejen na celý tento (nezdráhám se napsat) skvost, ale i na některé jednotlivé scény. Protože co může příznivcům kvalitních bijáků udělat větší radost, než když sleduje pasáž famózně zahranou a brilantně zrežírovanou, přičemž ještě výrazně podpořenou tím, že byl režisér očividně obklopen talentovanými, zkušenými a filmařsky nesmírně zručnými spolupracovníky? Z tohoto pohledu se v případě Mostu špionů jako první vybaví dvě: pokus o ilegální překonání Berlínské zdi, kterému hlavní hrdina přihlíží z jedoucího vlaku (v závěru doplněno pozoruhodnou paralelou); a pak samozřejmě výměna vězňů na Checkpoinu Charlie a Glienickém mostě.

Dá se napsat, že právě od chvíle, kdy se přesuneme z USA do Berlína, Most špionů chytne a nepustí ještě dlouho, dlouho po závěrečných titulcích. Atmosféra strachu, nejistoty a vůbec téměř všudypřítomné dekadence přímo prosakuje z plátna. O to důležitější je, abychom se jí nenechali ovlivnit. Do značné míry nám v tom pomůže James Donovan, který i v takto nehostinných podmínkách nepřestává věřit ve své cíle, ideály a spravedlivé skutky. Avšak už několikrát se ukázalo, že mít takto ušlechtilého hrdinu ke vzniku výjimečného audiovizuálního díla nestačí.

Nebude asi úplně náhoda, že v tvorbě Stevena Spielberga není prvním svého druhu – podobnost by se našla minimálně s Oskarem Schindlerem a právě Abrahamem Lincolnem. O to působivější je, když si uvědomíme, že to všechno byly skutečné osobnosti! A všechny navíc na plátně ztvárnili vynikající herci. Liam Neeson byl nominován na Oscara, Daniel Day-Lewis jej dokonce získal. Tudíž se dá předpokládat (a bylo by opravdu velikánským překvapením, kdyby tomu tak nebylo), že Tom Hanks taky nebude příští rok v Dolby Theatre mezi kandidáty chybět. Z herců má díky svému vytříbenému projevu velice slušnou šanci na nejprestižnější ocenění i Mark Rylance (Abel) a stranou zájmu by neměla zůstat ani Amy Ryan v menší roli Jamesovy manželky, nicméně její důležitost jest i přes ten skromnější prostor – dalo by se napsat – v několika podstatných ohledech přímo enormní.

Nejen na tomto faktu mají zásluhu scenáristé. Vedle Matta Charmana psali a přepisovali Joel a Ethan Coenové, kteří se letos tímto způsobem podíleli už na Nezlomném. Nedá se ale tvrdit, že by se v Mostu špionů zhlédli nějak více než v neuvěřilteném příběhu Louie Zamperiniho. Spíše je to o tom, že Steven Spielberg je režijně i vizionářsky někde úplně jinde, než v první řadě pořád herečka Angelina Jolie. Zvláštní pozornost zasluhuje fakt, že Coeni vnesli svůj poměrně typicky absurdní humor i do vypjatějších, dramatických scén, a přitom události v nich nejsou ve výsledku nijak dehonestovány. Prostě si snad všichni řekneme jenom to, co jsme si měli říct. A sice, že i takové věci se v podobných situacích v životě holt stávají.

Most špionů je nejen z vizuálního a příběhového hlediska opravdu úchvatný film. Jedná se o hluboce lidský příběh, který snadno dokáže zaujmout, dojmout i inspirovat! Také z tohoto důvodu se určitě vyplatí vyrazit na něj do kina, protože čím větší plátno, tím větší zážitek. A tím spíše si můžeme povšimnout některých detailů, které by jinak zřejmě zanikly. Pravda, tvůrci si některé události trochu pozměnili, ale čistě pro účely dramatizace, což jim nepochybně rádi odpustí i skuteční znalci jak studené války, tak tohoto konkrétního případu.

FOTO: CinemArt