Protože pocházím o oblasti Českého ráje, příběh Josky Smítka jsem samozřejmě znal. Poprvé jsem se s ním seznámil na rodinném výletě, když mi bylo asi osm. Tehdy jsem se dokonce podíval i do jeskyně, kde se za druhé světové války skrýval před nacisty. Dozvěděl jsem se i o jeho seskoku, díky kterému si prodloužil o nějaký ten měsíc život. Pamatuju si taky, že už tenkrát jsem si říkal, že by jeho podle jeho příběhu měl někdo natočit film. Stalo se, avšak poměrně upraveným a nedůstojným způsobem. Místo důstojné pocty vynikajícímu horolezci a člověku, který si chtěl i za extrémně nepříznivých okolností za každou cenu uchovat svou svobodu, se do jisté míry zrodil spíše takový podivný výsměch.

V historii lidstva bychom našli mezi osobnostmi hodně příkladů, kdy to vypadá, že se narodily do nesprávného století nebo období. Joska Smítko přesně takhle působí. Jakoby se do všeho pouštěl po hlavě a nic mu nebylo svaté. Trochu jako Aron Ralston, třebaže tihle dva se jinak samozřejmě nedají srovnávat. Vyvolalo to moc pochybností, když bylo oznámeno, že hlavní roli ve filmu Tenkrát v ráji ztvární stříbrný medailista z OH v Londýně, kajakář Vavřinec „Vávra“ Hradilek. Svou úlohu ovšem zvládnul překvapivě dobře a historie se už nebude ptát na to, nakolik to u něj bylo jakožto u neherce vědomé. Ostatně co se fyzické formy týče, tuto postavy by zřejmě ani nemohl zahrát žádný z českých herců. 

Podstatnější otázky se týkají scénáře a režie, která prakticky nebyla. Resp. takhle, počátečních zhruba patnáct minut se jeví býti překvapivě dost dobrými, až se nejeden může podivit, proč to všichni tak ztrhali. Ačkoliv už tady ty bezúhonné pády (hromosvod, skála) z několikametrové výšky naznačují, jakoby se nám tvůrci na základě pečlivých prohledání archivů a upřímných výpovědí pamětníků snažili povědět šokující informaci: „Dámy a pánové, Joska Smítko … Byl Iron Man!“ To asi úplně ne, nicméně kuráž a odvaha mu rozhodně nechyběly. Ač hledaný, opravdu opouštěl svůj úkryt, vydával se do města i domů! To jest pravé vskutku šokující zjištění, že se tak stalo ve skutečnosti, protože v tomhle filmu to působí hrozně blbě a nechtěně směšně.

Může za to pochopitelně scénář, jehož autor Josef Urban zcela ignoruje trojí jednotu místa, času a děje. Jakoby si řekl: „Vole, vole, přece se nebudu řídit nějakejma víc než 2 000 roků starejma poučkama. Udělám to po svým a bude.“  Proto to taky mimo jiné vypadá, že Josku zatkli až na Vánoce 1945. No jo, nicméně tak jako bylo vždycky nebe modrý a dřevo dřevěný, také zmíněný Aristotelův „vynález“ zůstává základem každého (dobrého) dramatu. I když při sledování Tenkrát v ráji může člověka napadnout jedna fantastická myšlenka, značící, že všechno možná bylo jinak.

Tento počin měl podle všeho prapůvodně režírovat Lordan Zafranović, ale co když si ambice dělal i sám Josef Urban? Nebo co když se pak po jeho odvolání naštval na producenty, scénář schválně přepsal k horšímu, čímž si chtěl udělat srandu i z debutujících režisérů Daniela Krzywoně a Petera Pálky, kteří bez potřebných zkušeností netušili, že přivádějí na svět dílo de facto bez hlavy a paty? Normálně by to byla zajímavá recese srovnatelná pomalu až s Českým snem, ale pakliže zobrazuju skutečné události a vyprávím o člověku, který doopravdy žil a klidně mohl dokázat velké věci, měl bych nechat případnou osobní zášť stranou a prokázat něco respektu. Pravda, vzhledem k Na vlastní nebezpečí to není příliš pravděpodobná varianta. 

Druhá polovina filmu totiž jede jako přes kopírák – přesuneme se na nějaké místo, třeba do bombardované Prahy, na zastávku, na jiné prostranství nebo do bytu své milé, i když zadané Vlasty, načež se objeví hledaný Joska (předtím v poho kráčící po silnici z Českého ráje do hlavního města), aby o něco nepřišel a mohl si zaběhat s řadovými gestapáky, případně přímo s Obergruppenführerem Budařem, který s ním dříve lezl, nicméně teď ho pronásleduje stejně neoblomně a nekompromisně, jako inspektor Javert pronásledoval Jeana Valjeana.

I vedlejší postavy jsou přitom kvalitně obsazené. Kamaráda Heinricha, který Josku údajně bezmezně obdivoval a který si vlastně svou bojácností přivodil sám těžké zranění, hraje Petr Šmíd, jeho otce ztvárnil (a dobře) Ondřej Havelka, Joskova otce Pavel Rímský, Vlastina manžela Miroslav Etzler a Vlastu Vica Kerekes, přičemž nutno dodat, že tato pohledná herečka tentokrát o „krásných kopcích“ pouze mluví a neukáže, přestože bude něžně pomilována na vrcholu skály. V rámcové scéně ze současnosti, která jen prohlubuje marnost, nepřipravenost či lépe řečeno tu bohužel nechtěnou komediálnost celého filmu, zahlédneme i Simonu Stašovou, jejíž postava v dětství za války zjevně stárla poněkud rychleji, než bývá obvyklé.

Tenkrát v ráji je film, kterého zachraňuje od nižního hodnocení pouze moje slabost pro absurdní a bizarní věci. Ovšem najdeme tu i povedené záležitosti. Vedle vyjmenovaných určitě není špatná kamera (na rozdíl od střihu), zvláště pak letecké záběry na majestátní skály, zdůrazňující osudovost a rytmicky fungující velice pěkně, i když dohromady ukrojí ze stopáže snad přes pět minut. Nicméně kvůli nedostatečné expozici se nedozvíme, jestli ten sovětský utečenecký kamarád nebyl náhodou pouze imaginární, a můžeme se domnívat, jestli přinesení vánočního stromečku mělo také být bráno jako takové „fakjů všem, kdo chtějí sáhnout na moji svobodu“. Je to škoda a zároveň si říkám, že když z domu z jedné strany koukám na Český ráj a z druhé na Krkonoše, jak to asi dopadne, až si někdo v současnosti vzpomene na Syny hor a pokusí se udělat vlastní verzi příběhu Hanče a Vrbaty, který je rovněž velmi známý a pro svou lidskost a sílu pro stříbrné plátno určitě maximálně vhodný.

FOTO: A-COMPANY CZECH