„Daniel Day-Lewis se už nebude živit herectvím. Je nesmírně vděčný všem divákům a všem kolegům, se kterými za ty roky spolupracoval. Jedná se o osobní rozhodnutí, které nebude dále komentovat ani on sám, ani nikdo z osob, které jej zastupují,“ uvedla v prohlášení hercova tisková mluvčí Leslee Dart. Kariéra skutečného umělce, která začala roličkami v uznávaných a oceňovaných filmech Gandhi a Bounty, se uzavře letos v prosinci (u nás v únoru 2018) počinem prozatím nazvaným Phantom Thread, jenž se odehrává v Londýně v 50. letech minulého století a pojednává o světě módy.

 









 

Daniel Day-Lewis ztvárňuje další skutečnou osobnost – návrháře Charlese Jamese. Tento projekt přitahuje hodně pozornosti také proto, že se jedná o opětovnou spolupráci s režisérem Paulem Thomasem Andersonem. Ta první, naprosto fenomenální, se jmenuje Až na krev a rodákovi z hlavního města Anglie přinesla druhého Oscara. Toho předchozího získal za drama Moje levá noha, zatímco třetí se dostavil za Spielbergova Lincolna, čímž se Daniel Day-Lewis stal jediným hercem na světě, který posbíral všechny tři cenné sošky za hlavní roli. Překonal tedy kupříkladu Marlona Branda a „na body“ i Jacka Nicholsona. A existuje obrovská pravděpodobnost, že právě svou poslední rolí dorovná dosavadní (čtyřoscarovou) hereckou rekordmanku Katharine Hepburn.

Daniel Day-Lewis patří mezi ty, kdož sázejí na tzv. metodické herectví. Hodně, hodně, hodně zjednodušeně řečeno se jedná o proces, kdy herec úplně splyne s postavou, jíž ztvárňuje. Spojena jsou s ní jména Constantin Stanislavski, Lee Strasberg, Elia Kazan či Stella Adler (na straně učitelů) a Marlon Brando, Al Pacino, Robert De Niro či Jane Fonda (na straně herců). Mnozí však tvrdí, že Daniel Day-Lewis zašel ještě (mnohem) dál a posunul tuto metodu na další úroveň, resp. si možná vytvořil svou vlastní. Uveďme si pro představu pár příkladů.

 

Pro Gangy New Yorku se začal učit řezničinu a najal cirkusové borce, aby mu ukázali, jak správně házet nože. Při natáčení v zimě si uhnal zápal plic, jelikož odmítnul nosit v 60. letech 19. století (kdy se děj odehrává) ještě neexistující kabát. Pro Mojí levou nohou se nechal členy štábu i o přestávkách tahat v kolečkovém křesle a krmit lžičkou. Pro Posledního mohykána nabral deset kilo svalové hmoty, přespával v lese, chytal ryby, učil se stahovat zvířata z kůže a zacházet s puškou (včetně nabíjení a střílení za běhu). Na konci šestiměsíčního tréninku si sám postavil kanoe. Pro Ve jménu otce sice pobýval ve vězeňské cele, ale nepřespával tam. Proč? „Protože ve vězení jsou tihle chlápci, kteří po tři noci cínovými hrnky bouchají snad každých deset minut do dveří, takže bych se nevyspal.“

Na roli Daniela Plainviewa v Až na krev se připravoval dva roky, během kterých důkladně studoval život olejářů ve druhé polovině devatenáctého a v první polovině dvacátého století. Zároveň prozkoumával i nejtemnější zákoutí duše této postavy, která bude nepochybně patřit v dějinách kinematografie k těm nejvíc nejpozoruhodnějším!!! Také Abrahama Lincolna musel dokonale pochopit ze všech možných úhlů pohledu a dokonce mu bylo umožněno podívat se do Bílého domu. Znovu přispěl i prací s hlasem, což málokdo z herců dělá (Channing Tatum ve 22 Jump Street se nepočítá!) a když už se o to pokusí, většinou to působí spíše směšně. Pro Ostrov samoty se zase na nějaký čas odstěhoval od své režírující manželky Rebecky Miller (dcera dramatika a někdejšího manžela Marilyn Monroe Arthura Millera), aby pocítil samotu jako Jack Slavin.

 









 

Našince pak bude asi nejvíce zajímat skutečnost, že se kvůli v Praze nasnímané adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí naučil česky a poprvé ve své kariéře během natáčení vůbec nevystupoval z role, což od té doby pravidelně dodržoval, byť se našla spousta pochybovačů o tomto vskutku oddaném a odhodlaném způsobu práce. (Mimochodem, přesně tento přístup razil kdysi dávno Max Schreck, představitel upíra Nosferatu ve stejnojmenném hororu Friedricha Wilhelma Murnaua, což vedlo ostatní členy štábu k doměnce, že skutečně není obyčejný člověk – vypráví o tom podivný biják s názvem Ve stínu upíra.) Současně se dozvěděl dost věcí o naší zemi a nepochybně to kvitoval s nadšením, jelikož ho už tehdy provázela veliká zvědavost, touha po vědění a radost z učení se nových věcí. Proto si vždycky bere tak dlouhou času na přípravu. Opravdu škoda, když se taková osobnost rozhodne odejít do hereckého důchodu.

Je pravda, že si své projekty pokaždé pečlivě vybíral (a sem tam trochu šlápnul vedle – viz Scorseseho filmy) a měl proto klidně i pětileté pauzy mezi natáčeními. Daniel (ročník 1957) by tedy klidně svůj další počin mohl udělat až v pětašedesáti. Už předtím, například po Čarodějkách ze Salemu ohlásil, že si chce dát od herectví pauzu a věnoval se rodině a koníčkům (truhlařině a výrobě bot) na své farmě v irském okrese County Wicklow. V tom bude moci po ukončení filmové kariéry, ve které vlastně už nemá, co více dokázat, dále nerušeně pokračovat. Mimochodem, s tou divadelní skončil v září roku 1989 poté, co se mu stal osudný Hamlet. Během představení v londýnském National Theatre se zhroutil při scéně, kdy shakespearovský hrdina rozmlouvá s duchem svého otce. K údivu všech odešel z jeviště … a nikdy se nevrátil. Později tvrdil, že to bylo proto, že viděl ducha svého vlastního otce, Cecila Day-Lewise. „Když děláte hru, jakou je Hamlet, všechno prozkoumáváte a prožíváte skrze své vlastní zkušenosti,“ prohlásil.

 

Ale třeba Danieli Day-Lewisovi ještě přistane na stole (dost možná vlastnoručně vyrobeném) nabídka, jakou nebude moci odmítnout. Od Paula Thomase Andersona, Stevena Spielberga, Quentina Tarantina nebo někoho úplně jiného. Sice se nehnal z filmu do filmu, nicméně odchod každého takového herce při tom v současnosti nastaveném hollywoodském systému (charisma na úkor pravého hereckého umu) vskutku zamrzí. Pořád tu ale bude okolo těch dvaceti filmů, které obohatil svými jedinečnými hereckými koncerty.

FOTO: cinema.de