Ač při minulém případu zrovna dvakrát o svých schopnostech a dovednostech nepřesvědčili, dostali příležitost se znovu předvést. Ovšem tu úplně nejvíc nejlepší scénu z celého filmu si pro nás Jenko a Schimdt připravili hned na jeho úvod, kdy druhý jmenovaný naprosto dokonale předstírá, že je Mexikán, zatímco ten první se snaží improvizovat, přestože improvizace představuje něco, v čem rozhodně nevyniká. Celá scéna pak vygraduje způsobem, který dokazuje, že chlapci opravdu nejsou příliš šikovní. A co teprve až vstoupí na akademickou půdu s tajným cílem eliminovat rozmáchající se drogu, jejíž zkratka WHY-PHY se dá přeložit jako „zamakej a zapař“?

Což o to, Jenko má alespoň nějakou fyzičku, díky čemuž se kupříkladu nemusí nechat vytahovat do prvního patra na lanku a díky čemuž se dostane do fotbalového (myšleno tedy americký fotbal) týmu a spřátelí se s potencionálním dealerem. Ale co svede Schmidt? Jediné, co se mu podaří, je osouložit jistou afroamerickou studentku Mayu, která, jak se později ukáže, není jen „jistou afroamerickou studentkou“. Z této zdálnivě banální historky se vyklube de facto úplně nová dějová linie, která přinese jednu výbornou hlášku, a taky druhou nejlepší scénu filmu. Ovšem už v době, kdy 22 Jump Street pomalu postrádá to správné tempo. A s tím souvisí i fakt, že dění na plátně začne poněkud nudit, což se změní až v samotném závěru s nástupem titulků.

Akční scény tedy rozhodně nebudou tím, v čem by režisérské duo Phil Lord a Chris Miller vynikalo. Jakmile ale dojde na lehce absurdní a mírně infantilní vtípky, je evidentně ve svém živlu. Tihle dva jsou v podstatě víceméně přerostlými dětmi, což ukázali kupříkladu v letošním Lego® příběh. A snad i díky tomuto jejich specifickému tvůrčímu přístupu budeme ve 22 Jump Street svědky nějakého toho skutečně úderného, ba až takřka geniálního a k tomu i výborně natočeného momentu (vybalování si na koleji, scéna na tripu, souboj s polonahou holčinou – opravdu účinná zbraň). Jenže nápady ke scenáristům přišly jen v omezeném množství a sledovat rozepři mezi hlavními hrdiny nepřináší pražádnou zábavu.

I v tomto případě si tedy pomůžou hrátkami s multiscreenem, kdy se dva různé obrazy postupně změní v jeden. Nicméně je to pouze na efekt, na rozdíl třeba od filmu Rogera Avaryho (mimochodem spoluscenárista Pulp Fiction) s názvem Pravidla vášně. Ovšem už předtím, přibližně od okamžiku, kdy Jenka a Schmidta „zajmou“ spolužáci, to prostě nějak drhne. Vždyť co si odnést z pařby, kterých (a lepších) jsme na plátně viděli tolik? Co má být cool na jarních prázdninách – tedy kromě toho, že se konají na místě zvaném Puerto Mexico – když známe Spring Breakers (mimochodem právě na DVD)? Tyhle situace patrně nefungují i proto, že víme, že jsou Jenko a Schmidt v ledasčem poněkud zabrždění. Tudíž je všechno v podstatě hrou na náhodu, jelikož pro tuhle práci evidentně nemají žádné předpoklady.

Jo, má to být vtipné, a také je. Ale asi jenom tak na jeden a půl dílu. Přitom závěrečná pasáž ukazuje, že tvůrci by mohli s touhle dvojkou mít ještě plány na minimálně dvacet dalších, z nichž některé (škola mariachi, kuchařská škola, videohra, anime a letecká škola) by určitě mohly sérii oživit. Spoléhat se pouze na spolupráci rozhodně ideálně vybraných Channinga Tatuma a Jonaha Hilla by se prostě pro příště už nemuselo vyplatit. Další hvězdná jména herců a hereček s nepopiratelným komediálním talentem (dva tu v závěru mají výborná camea) by další části/dalším částem nepochybně prospěla.

22 Jump Street také do značné míry využívá toho, co už jsme viděli minule. Tím samozřejmě nemyslím původní seriál, který kdysi pomohl s kariérou Johnnymu Deppovi, nýbrž film 21 Jump Street. Jenže 22 Jump Street nepřichází v podstatě s žádnou nadstavbou, která je pro pokračování nezbytná a která tedy odlišuje, resp. měla by odlišovat sequel od původního filmu. Z toho tedy vyplývá jediné – pokud se vám líbila jednička, potěší vás jistě i dvojka, přestože přechůdkyně byla minimálně do své třetiny napěchovaná opravdu stylovými/zabijáckými fórky, což pro letošní díl neplatí. A co se samotného DVD týče, u bonusů, které rozhodně nejsou nezajímavé (vynechané či prodloužené scény, povídání s režiséry a o režisérech, sestřih záběrů, ve kterých si dělá spolubydlící Mayy srandu ze Schmidtova věku), zjevně chybí české titulky. No jo, angličtina je holt v současné době opravdu nezbytná. 

FOTO: Falcon