Paní Učitelka Mária Drazdechová v Bratislavě let 1983 a 1984 přebírá novou třídu malých děti. O první hodině se zeptá na jejich jména a na profese rodičů. A protože je zarytá komunistka, začne všeho využívat ve svůj prospěch. Tatínek dělá na letišti? Tak zařídí, aby moje v Moskvě žijící sestra dostala buchty, co jsem upekla, i když se do Sovětského svazu nesmí přivážet potraviny. Jo tatínek je opravář? Pračka se mi rozbila … A od maminky budu potřebovat tohle a od tvojí tohle. Jinak budete mít, milé děti, potíže, které si u mě doma budete muset odpracovat. Jednou ale tohle prospěchářské, manipulativní a socialistické jednání přeleze únosnou mez, a proto se svolá mimořádná schůze SRPŠ, na které se má rozhodnout, co dál.

„Film, který podle scénáře Petra Jarchovského natočil režisér Jan Hřebejk.“ Ještě před necelýma deseti rokama by tato oznamovací věta naprosto spolehlivě přilákala do kin zástupy diváků. Tím spíše, kdyby se jejich film odehrával za minulého režimu. Jenomže po několika nepřesvědčivých titulech se situace změnila. Třeba Učitelka měla být původně ryze českou podívanou, ale nakonec se musela stát koprodukční, jelikož tvůrci prchli natáčet na východ od našich hranic a většinově obsadili tamní herce a herečky.

Včetně Zuzany Mauréry, která si zahrála hlavní roli. Její výkon je rozhodně uvěřitelný, nicméně potíž představuje fakt, že tahle paní Učitelka vlastně přímo neudělá nic, co by nás diváky mělo vyloženě pohoršit a po čem bychom si na její adresu měli, takto pohoršeni nespravedlností, říct něco ve smyslu: „To je ale zatracená svině.“ Nebo tak podobně, jak to dělají postavy ve filmu. Na to dojde až skoro v samotném závěru, avšak úplný závěr zase naznačuje, že existují dvě varianty. Buď se v totalitě ze strachu ze skutečných bolševických kádrů prostě jenom snažila přežít a dělala, co se jí řeklo, aby nemusela vykonávat nějakou podřadnou práci, načež si uvědomila, že se díky svému postavení může mít ještě o něco lépe, nebo všemu doopravdy ze srdce uvěřila a nebudu spoilerovat, jak to dopadne.

Z filmu jednoznačně nevyplývá, jestli skutečně nadržovala pouze těm, kteří pro ni něco užitečného dělali. Taky nikdy neřekla, že by kupříkladu za tu opravu pračky nezaplatila (spíše to tedy působí dojmem, že byla obklopena samými sugestibilními jedinci nebo komunistickou propagandou unavenými obyčejnými, ale jinak slušnými lidmi). A nikdy nikomu přímo nevyhrožovala. To pan Binder – tvrdý, rázný, výbušný otec jednoho z chlapců, který neváhá při své výchově používat řemen, jí vyhrožoval. Protože ho velmi dobře hraje zrovna Martin Havelka, připomene trochu Charlese Bronsona. Však také jeho manželka v jedné scéně podotkne, že je takový „osmý statečný“. Zároveň se jedná o jednu z mála postav, které tedy v Učitelce mluví česky.

Další předsavuje Ondřej Malý, který pro ni – také z vlastní vůle – nakupuje. A třetí, už ale slovensky mluvící rodinou, která se proti ní spikne, je ta malé Danky. Otce přitom ztvárňuje Czongor Kassai, jenž už s duem Hřebejk/Jarchovský spolupracoval na famózním dramatu Musíme si pomáhat, jehož název tu v jisté souvislosti zazní a které se skutečně pořádně zadře pod kůži. Učitelka nikoliv, přestože téma bylo rovněž hodně nosné, silné, téměř všude srozumitelné a tím pádem i stále aktuální. Akorát tedy potvrzuje tu známou věc, že všechny totalitní zřízení, ať už jsou extrémně levicová či pravicová, jsou v podstatě hodně podobná.

Je znát, že tohle je období, ze kterého si scenárista Petr Jarchovský ledacos pamatuje. A co si nepamatuje, na to se zeptá. V Učitelce opět přichází s několika výtečnými nápady (obrázek, na kterém Vinnetou kope Učitelku do zadku, precizně vypointovaný příběh s partyzány -> škoda, že nebyly peníze, abychom ho mohli i vidět, nejenom slyšet) a dramaturgicky propracovanými dialogy (Binderova rozmluva s manželkou na posteli, Binderovo tykání soudruhům), ovšem sem tam se i opakuje. Třídní schůzku jakoby zamýšlel podat tak trochu ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů, nicméně s těmi nejpádnějšími argumenty přichází až pozdě, a pak stejně nějak vyšumějí. Takže se záměr bohužel zcela nevydařil.

Učitelka určitě není špatný film. Obsahuje dostatek dobrých věcí. Ale holt se nepodařilo přesvědčivě podat to vůbec nejdůležitější. Ač se na něm podílela řada málo známých tvůrců, je na něm znát profesionalita, takže jistě nepřekvapí, že patří tak jako tak k tomu propracovanějšímu, co se u nás v minulém roce urodilo. Nemuselo by být nezajímavé sledovat, jak obstojí v konkurenci Rodinného filmu, Nikdy nejsme sami, Masaryka, Já, Olga Hepnarová a samozřejmě Anthropoidu. A taky uvidíme, jestli se této známé režisérsko-scenáristické dvojici podaří letos navázat na úspěch Pelíšků se svou trilogií Zahradnictví (v kinech 27. 4., 28. 9., 16. 11.), která jim dějově předchází.

FOTO: A-COMPANY CZECH