Kubínovi jsou úplně normální famílie – otec, matka, dcera, syn, pes. Psa Ottu mají všichni moc rádi. Synovi (Daniel Kadlec) je patnáct roků. Dcera (Jenovéfa Boková) už chodí na vejšku. A rodiče (Karel Roden a Vanda Hybnerová) zrovna vyrážejí na dovolenou, přičemž jejich cílem bude druhý konec světa. Tam si prostě chtějí na jachtě zcela osamoceně pořádně užívat (možná i třeba dva měsíce), což znamená, že zřejmě mají hodně peněz. Děti se mají připojit v době okolo Vánoc. Syna zatím doma svádí dceřina promiskuitní kamarádka (Eliška Křenková), kterou budeme moci spatřit nahou od pasu nahoru, protože všichni mladiství v tomto filmu rádi hrají flašku. Po nějaké době, ještě poté, co se díky učitelce (Jana Krausová) proflákne, že dceřin bratr flákal školu, se rodiče přestanou ozývat. Že by zanevřeli na své neposlušné ratolesti? Anebo se ztratili na moři?

Co přesně se stalo, zjistíme až později. Zato víme, že Otto připlaval sám na opuštěný ostrov, jelikož budeme dohromady zhruba patnáct minut sledovat, jak se celkem marně snaží najít si tam nějakou potravu. Mezitím děcka pochopitelně nejsou v pohodě, ale to už je s nimi alespoň otcův bratr-strejda (Martin Pechlát). A pak začnou postupně vyplouvat na povrch věci, které měly zůstat skryty, neboť nemůžou potěšit snad vůbec nikoho. Tedy možná kromě psa Otty, ale to jenom proto, že o nich neví. Nicméně nebudeme děj nadále komplikovat. Bohatě totiž stačí, že si ho Rodinný film některými scénami a jedním sice nečekaným, avšak přitom nikoli v dobrém slova smyslu omračujícím tahem, který je zvláštní tím, že působí dojmem, že scenáristé nevěděli kudy kam, přestože to tak rozhodně není.

Hlavní strůjce tohoto nevšedního počinu Olmo Omerzu (původem Slovinec) spolu se spoluscenáristou Nebojšou určitě moc dobře věděl, co chce vytvořit a skoro bych si troufnul tvrdit, že i věděl, jaké konkrétní pocity a emoce budou diváci většinově po zhlnédnutí jeho filmu cítit. Ono samozřejmě není těžké to odhadnout, vzhledem k tomu, jak film končí. Něco chtít je ale jedna věc a skutečně toho docílit, to je věc druhá. Zase se mi vybavují třeba Všiváci, u nichž opravdu stojí za zamyšlení, proč spousta věcí nevyšla podle plánu. Především scény, které měly být dojemné, v nich působí nechtěně směšně.

A to by se nemělo dít ani v artovém filmu, což se sorta, do které lze Všiváky vlastně taky zařadit, byť ani to nebyl záměr. Rodinný film je v tomto směru docela unikátní, jelikož se v něm objevuje souvislá dějová linie a rozhodně se nejedná o žádnou exhibici, jaké vyvádí třeba Refn, ani tu nedochází na žádné extravagantní barevné přechody (ačkoliv tady se s barevnou paletou taky pracuje výrazným způsobem), jako v Nikdy nejsme sami Petra Václava, shodou okolností taky s Karlem Rodenem. A třeba s Humrem se tohle dílo nedá vůbec v ničem srovnávat.

Taky kvůli tomu, že v něm vlastně úplně chybí humor. I když někteří se možná zasmějí u jednoho z těchto dvou vtípků: „Víte, jakej je rozdíl mezi koněm?“ A ten druhý: Jsou dva chlapi v kavárně a jeden se ptá toho druhého, co dostal pod stromeček. A ten druhý odpoví: „Vidíš támhle přes ulici toho modrýho bavoráka? Jo? No tak přesně v týhletý barvě tepláky.“ Ve filmech (dokonce včetně některých těžších dramat) už jsme asi slyšeli lepší vtipy, nicméně pro tenhle Rodinný je mnohem důležitější to, jak tvůrci využívají subjektivních pocitů diváků. Interakce tedy funguje, ovšem faktem zůstává, že to nejpodstatnější se vyjasní dost brzy, takže opadá s tím spojené napětí.

Dále se sice ukáže, že někteří členové této zdánlivě dokonalé rodiny mají svá tajemství, jenže i tady chybí údernější rozuzlení a tedy i jiný závěr. Snad opravdu takový, k jakému to všechno dlouhou dobu směřuje. I tak bych se podíval na Rodinný film znovu. Ne snad proto, že by další zhlédnutí mohla přinést něco vyloženě objevného, jelikož za objevný se dá svým způsobem považovat samotný koncept. A herci a herečky však hrají vskutku výtečně. Omerzu prokázal veliký cit pro jejich vedení. A až napraví to ostatní, mohli bychom se dočkat mimořádného díla. Dost možná by bylo nejoptimálnější, kdyby vzniklo v jeho režii, ale ne podle jeho scénáře.

Rodinný film je zajímavý film, který mohl být ještě zajímavějším. Z toho tria dramat z poslední doby (viz ještě Laputa a Road-Movie), jejichž režiséři prošli pražskou FAMU, je tohle tím … určitě nejlépe obsazeným, filmařsky nejvyzrálejším a vlastně nejvelkolepějším, jelikož se natáčelo i v Thajsku, které se v českém filmu neobjevilo snad od Zatracených. Nějaké Ceny české filmové kritiky či České lvy s největší pravděpodobností ukořistí. A když už minule ČFTA zavedla oceňování televizních projektů a „Mimořádných počinů v oblasti audiovize“, klidně se může stát, že tento film akademii inspiruje ke stvoření kategorie nazvané „Nejlepší zvířecí výkon ve zvířecí roli.“

FOTO: ceskatelevize.cz, DVD poskytl Bontonfilm