Mladík je obžalován z toho, že vystřelovacím nožem zavraždil svého otce. Dvanáct porotců – obyčejných lidí nikterak neobvyklých profesí (architekt, hodinář, obchodník, …), ale zato pořádně rozličných povah, má rozhodnout o tom, jestli je vinen či nevinen. Všichni tedy usednou k jednomu stolu s dvanácti židlemi a při prvním hlasování chlapce jedenáct mužů pošle na elektrické křeslo. Pouze osmý porotce je proti. Přeci jen „v sázce“ je lidský život, byť pro některé jde „pouze“ o někoho, komu je sice teprve osmnáct, ale pochází z chudinské čtvrti, několik prohřešků si už stihnul připsat, otec ho mlátil, v den vraždy se s ním ostře pohádal a dva svědkové – starý pán a žena z protější strany ulice – pod přísahou vypovídali, že ho krátce po vraždě viděli utíkat z místa činu …

Je cosi neopakovatelného na těchto Dvanácti rozhněvaných mužích. A rozhodně nejde jen o fakt, že s nimi strávíme dost dlouhou dobu v jedné jediné místnosti, ačkoliv se to v ní začne vařit jako v papiňáku, zatímco za okny se symbolicky změní nesnesitelné vedro ve velkou bouřku. Reginald Rose napsal Dvanáct rozhněvaných mužů původně jako ryze televizní práci, nicméně tři roky poté se dočkala uvedení v kinech. A následně ještě remaků, z nichž jeden režíroval Nikita Michalkov. Žádná z verzí však kvalitou nedosáhla té, pod niž se coby režisér podepsal Sidney Lumet.

Ono se nabízí, že by bylo nesmírně snadné Dvanáct rozhněvaných mužů adaptovat pro divadelní prkna. Jenže Sidney Lumet (podobně jako Quentin Tarantino v případě Osmi hrozných) natočil tenhle počin tak filmově, že ona divadelní možnost jednoho napadne až dlouho po zhlédnutí filmu. Je znát, že každá velikost záběru, každý pohyb kamery nebo fakt, kdy si kdo sedne/stoupne nejsou nějakými spontánními rozhodnutími, ale jsou do puntíku promyšlené. Z tohoto pohledu by zřejmě Dvanáct rozhněvaných mužů stálo za důkladnější rozbor a na filmových školách by mělo být dáváno za vzor, protože z řemeslného hlediska se jedná o téměř dokonalé dílo.

Z toho dramaturgického by se tu nějaká ta drobná vada na kráse asi našla (závěrečné vystoupení třetího porotce nebo fakt, že se vůbec nedozvíme, podle čeho přesně byla tahle dvanáctka vybraná), ale mnohé postupy, argumenty i (někdy vtipné) protiargumenty jsou natolik trefné a šikovné, že prakticky neustále nutí diváka nad tím vším přemýšlet, díky čemuž se v podstatě sami stáváme porotci, jelikož postavy nám vše podstatné zopakují, tudíž toho víme stejně, co ony. Pečlivě si tedy můžeme to nejpodstatnější zrekonstruovat i vyzkoušet. K dispozici máme nůž, kterým se vraždilo. Víme, za jak dlouho starý pán tvrdí, že ušel ze své ložnice k hlavním dveřím do bytu. Víme také, že žena z protější strany ulice viděla vraždu skrz poslední dva vagony projíždějícího vlaku a víme, že si mladík nepamatoval názvy filmů (ani to, kdo v nich hrál), na kterých měl být v době vraždy. 

Především tu ovšem máme těch dvanáct rozdílných charakterů, které jejich představitelé zachytili naprosto brilantně. První porotce (Martin Balsam) celému rozhodování předsedá a de facto vůbec nikdy nijak nezdůvodňuje svůj názor. Druhý porotce (John Fiedler) je zpočátku jako ostatní přesvědčený o chlapcově vině a i když působí zakřiknutě, postupně se více zapojuje do diskuze a začne mít pochybnosti. Třetí porotce (Lee J. Cobb) si stojí za svým názorem a obžalovaného chce nechat popravit, neboť celá věc má pro něj osobnější podtext. Čtvrtý porotce (E. G. Marshall) je očividně velmi vzdělaný a zároveň i mírně sebestředný pán, jehož by mohly zviklat až argumenty týkající se věcí, které zná z vlastní zkušenosti. Pátý porotce (Jack Klugman) si nejprve vyslechne názory ostatních a následně nehodlá být lhostejný k nejasnostem, které vyplouvají na povrch. Šestý porotce (Edward Binns) určitě nepostrádá slušné vychování a právě od toho se odvíjí jeho přemýšlení.

Sedmý porotce (Jack Warden) je ignorant, co se těší na baseball a neustále sleduje hodinky, protože ho vůbec nezajímá, co se děje kolem něj. Osmý porotce (Henry Fonda) celou debatu nastartuje a na základě jeho důvodné pochybnosti začnou pochybovat i další. Devátý porotce (Joseph Sweeney) je evidentně ze všech nejstarší a jistě také nejzkušenější, takže přijde s pádnými argumenty, ovšem svůj názor nejprve změní spíše proto, aby osmý porotce nebyl sám proti všem. Desátý porotce (Ed Begley) je stejně cynický, jako třetí porotce a věří takovým těm všeobecným předsudkům, že všechny děti z chudinských čtvrtí musejí být zákonitě kriminálníci. Jedenáctý porotce (George Voskovec) je první, komu došlo, o co doopravdy jde osmému porotci a chce si být ve všem naprosto jistý. Dvanáctý porotce (Robert Webber) je také cynik a s takovými není snadné debatovat.

Avšak právě ty postavy s tímto ignorantským charakterem projdou ve Dvanácti rozhněvaných mužích nejpozoruhodnějším vývojem. Protože se dozvědí i něco nesmírně důležitého o sobě samotných. A nepochybně by bylo velice zajímavé zjistit, jestli se z toho poté, co se všichni rozejdou ze soudní budovy zpět ke svým běžným, individuálním životům, nějak poučily. Na druhou stranu je ale dobře, že nikdy nikoho nenapadlo natočit pokračování. Jelikož i kdyby se na něm podílel stejný tvůrčí i herecký tým, troufám si tvrdit, že výše uvedená slova o neopakovatelnosti by se jenom potvrdila.

Dvanáct rozhněvaných mužů bude jistojistě jedním z nejlidštějších filmů, jaké kdy vznikly. O lidské rase toho nenásilně, přirozeně a pravdivě ukazuje strašně moc. Nejen na této dvanáctce, ale i na těch dvou svědcích, které ani neuvidíme, ale dost se o nich dozvíme. Oni by tu klidně mohli být před kamerou i náhodní kolemjdoucí. A ani by nemuseli hrát – pouze by stačilo, aby na základě dostupných faktů jednali podle sebe. Tím samozřejmě nechci nijak snižovat herecké výkony, protože jsou opravdu skvělé. Tak jako celý tento film, jenž bych se vzhledem k tomu, co se ve světě děje v současné době, zároveň nebál označit výrazem nadčasový.

FOTO: cinema.de