Jste-li extrémně nesmělí a zakřiknutí, zpravidla budete mít problém zapadnout do jakékoliv společnosti, natožpak do té, která panovala v Československu v 70. letech minulého století. Olga Hepnarová měla (tedy podle toho, co ukazuje film) jisté rodinné zázemí, měla v podstatě normální práci, a měla taky ráda dívky. Začala si takový vášnivý románek s kolegyní Jitkou (Marika Šoposká), jenž nedlouho po odvážné milostné scéně v Olgyně chatce skončil neslavně. Jestli však měl být právě tohle moment její proměny, toť nezodpovězená otázka.

Tahle zásadní věc totiž není ve filmu přesvědčivě zachycena (stejně jako nejsou rozšifrovány některé vztahy mezi jednotlivými postavami). A zdůvodnění ve stylu „prostě jí hráblo, a tak najela do lidí, protože jí to v ten moment přišlo jako správná věc“ … to, obávám se, v tomhle případě neobstojí. Z čeho jí hráblo? Z toho, že je lesbička v ČSSR? Že se na ni vykašlala přítelkyně (za což si navíc mohla sama)? Že to vypadá, že měla chvilky, kdy se střídavě chtěla a nechtěla začlenit do společnosti, až to neustála a udělala, co udělala, načež se rozpovídala a říkala, co říkala, protože věděla, že to má spočítané?

Nebo za to může ta všudypřítomná šeď, ze které nebylo jiného úniku? Nutno dodat, že zůstat ve filmu pouze u černobílé byl naprosto vynikající nápad. Ne snad proto, že by atmosféra byla autentičtější, jelikož jsem se po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že se tenhle počin odehrává v nějakém alternativním Československu, ale přispívá to na zajímavosti té celkové stylizaci, spočívající mimo jiné i v dialozích a replikách, které ve druhé polovině filmu nepřestávají udivovat. Jde-li o skutečné dochovalé výpovědi Olgy Hepnarové, pak bohužel znovu nezbývá, než konstatovat, že se i v tomto případě někde stala chyba.

Tvůrci rozhodně nezapřou, že prošli pražskou FAMU, tudíž jejich snímek má daleko blíže k artu, než k nějaké mainstreamové podívané. Samozřejmě, že tohle nelze brát jako výtku, protože z filmařského hlediska se dá jakýkoliv příběh uchopit jakkoliv. Jde spíše o to, že téma je samo o sobě dost těžké na zpracování a nepochybně by dalo zabrat i zkušenějším filmařům. Na Já, Olga Hepnarová je sice vidět, že se oba debutující režiséři pečlivě připravili, avšak jejich počinu zkrátka přesto chybí hloubka, což je vzhledem k tomu důležitému psychologickému podtextu další závažný nedostatek.

Jak už bylo nastíněno, rozhodně neplatí, že by se snažili čin Olgy Hepnarové nějakým způsobem omlouvat či dokonce oslavovat, jak někdo někde zmínil. Za těchto okolností ale není vůbec jasné, s jakým pocitem nebo s čím vlastně jsme po zhlédnutí tohoto díla měli odejít z kina. Že najíždět nákladním vozem do lidí čekajících na tramvajové zastávce je špatné, to jsme věděli už dávno. K tomu jsme drama Já, Olga Hepnarová vidět nepotřebovali. Tím spíše, že od té doby se začne tak nějak zvláštně kouskovat, až vyvrcholí scénou popravy, u které jsme po sobě s kolegyní pokukovali, jestli to tvůrci opravdu myslí vážně.

Já, Olga Hepnarová nás zavádí do světa jedné mladé ženy, která řeší problémy, s nimiž se jistě někdy potýkala spousta lidí. Jenže ona je vyřešila dosti radikálním způsobem. Ale i proto, že byla (soudě takhle „zvnějšku“) charakterově prapodivně labilní, zanechává film rozporuplné pocity. Jo kdyby nás film chtěl zavést ne do jejího světa, ale přímo do její mysli (tj. nebál by se být v mnoha směrech odvážnější), troufám si tvrdit, že by se jednalo o pozoruhodnější podívanou, která by nemusela být nad síly tohoto režisérského dua. To jakožto představitelku hlavní postavy vybralo polskou herečku Michalinu Olszańskou, na níž je hrozně zajímavé, že vypadá skoro úplně jako maličká Natalie Portman v Leonovi. Ale to určitě nebyl záměr.

FOTO: Bontonfilm