Animák, který obsahuje snad všechno, co známe z hraných filmů.
Kamaráda spadného z vesmíru. Možná, že nemá jméno. Ale zato má rád železo a měří nějakých třicet metrů. Takže pro něj není snadné se schovat, což by mohl být veliký problém, jelikož v patách mu je vyšinutý, xenofobní vládní zmocněnec, jenž vůbec nemá v úmyslu věřit ve fakta, která jsou mu předkládána. Proč se tak chová, to se nedozvíme. Zato víme, že tenhle Železný obr je víceméně mírumilovné stvoření, které se rádo naučí nové, užitečné věci. Teprve přátelstvím s ním se malý Hogarth začne odlišovat od svých vrstevníků. To vše v 50. letech.
Letech, které byly v mnoha ohledech hodně osobité. Traumata z válek byla stále přítomná, lidé měli specifičtější tužby/přání, u nás se odehrávaly zrůdně vykonstruované politické procesy, a v dalekém Japonsku se zrodilo jiné obrovité monstrum – Godzilla. Záměr, téma a poselství toho úplně prvního filmu jsou naprosto jasné a srozumitelné. Vynikající, inteligentní podívaná, jejíž první americký remake (o druhém raději pomlčme) vzniknul rok před Železným obrem. Ten chce také upozorňovat na důležité věci, avšak dělá to o poznání méně účinným způsobem.
Způsobem, který nezaujal ani v době uvedení filmu do kin. Nebylo a není se co divit, protože nejen to zasazení do 50. let zdá se poněkud nešťastné. Tím spíše, že to vypadá, že tak tvůrci učinili pouze z toho důvodu, aby se mohly vedlejší postavy ve dvou momentech domnívat, že Železný obr je čerstvě vypuštěný satelit Sputnik 1. Jasně, toto období působí z vizuální stránky na stříbrném plátně velmi líbivě (platí i pro Zakladatele), ale stejně – co to řekne dětem, které se narodily o nějaké to desetiletí později? Železný obr bude asi bližší jejich rodičům. Tím více, pokud si pamatují alespoň polovinu z druhé poloviny 20. století.
Století, které bylo v mnoha ohledech přelomové. V jeho závěru přišel na svět nejen Železný obr, nýbrž i formát DVD, který umožňuje věci, co VHS neuměly. V bohatých bonusových materiálech se tedy dozvíme o Železném obrovi ledacos, mimo jiné to, že hudbu nahrávala i Česká filharmonie. A pozor! Film není k dispozici v čestině, pouze v originálním (nebo španělském) znění s titulky. Můžeme si tedy poslechnout Jennifer Aniston nebo Vina Diesela, který tedy už před Grootem namluvil tuhle ne úplně všední postavičku, které se říká prostě Železný obr.
Železný obr obsahuje dost málo fakticky výborných nápadů, na to, že jde o animák. Ten prazákladní tak docela nestačí, protože ve filmech se děti už kamarádily (namátkou) i s draky, uprchlými trestanci nebo s Terminátory (to se skutečně nedá trumfnout). A člověk si při sledování tohoto bijáku vzpomene na jiná díla, včetně E.T. – Mimozemšťana a Robota Joxe a hlavně Starmana a kvůli animaci Broken Swordu (a dalších počítačových adventur z předminulé dekády). Zápletka nic moc, emotivní momenty nefungují vždycky spolehlivě a některé situace jsou v podstatě stejně zbytečné jako to, že v této odstavci začínám každý odstavec tím slovem, jakým končím ten předchozí ... Přesto má Železný obr něco do sebe (čím nemyslím to železo a šrot). V každém případě je zřejmé, že pro režiséra Brada Birda, který si odskočil i k hraným počinům Mission: Impossible – Ghost Protocol a Země zítřka, se jedná o hodně osobní projekt. Nejen proto, že se odehrává v roce 1957, kdy se narodil. To je bohužel asi nejvýraznější pointa toho všeho. Na druhou stranu, kdyby ovšem doopravdy existovalo takovéto robotí monstrum, rozhodně bych s ním chtěl mít selfie foto.
FOTO: cinema.de
