Těsně před začátkem nového století/tisíciletí bylo na Filipínách objeveno cosi neuvěřitelného. Následně to přesídlilo právě do hlavního města Japonska, aby se usadilo pod jadernou elektrárnou, kde pracují oba rodiče Forda (nikoliv Froda) Brodyho. Ten sleduje následné otřesy a pád elektrárny pěkně z první ruky, neboť chodí shodou okolností do školy, ze které na ni má výhled. V současnosti Ford bydlí v San Francisku se svou ženou Elle a synem Samem. Pracuje jako „likvidátor bomb“, ale brzy se musí vrátit zpět do „Země vycházejícího Slunce“, aby vyzvednul zatčeného otce. Tomu něco na uzavřené oblasti kolem bývalé elektrárny neštimuje. A jak se ukáže, má pravdu. Ford však cestou zpět domů přes Havajské ostrovy zjistí, že to, co viděl v Asii, není jediným překvápkem, které naše planeta ukrývá.

„Psal se rok 1946. Ve světě zničeným válkou vykvetl jediný květ. A ten květ bylo vzteklý japonský mostrum jménem Godzilla. Naštěstí, kde se vzal, tu se vzal, plukovník Tom Parker. Ten plukovník to monstrum chytil, vykoupal a uvedl na hudební scénu pod názvem Rolling Stones. Hned první koncert byl vyprodanej …,“ toto je jeden ze smyšlených příběhů, které vypráví Homer Simpson. No jo, samotná Godzilla se stala natolik populární, že pronikla do popkultury, což de facto znamená, že je tak trochu nás všech. S touto „příšerou“ v hlavní roli vzniklo přes dvacet sequelů všemožných kvalit (nějznámější budou asi Godzilla, King of Monsters!, King Kong vs. Godzilla a Godzilla vs. Mechagodzilla). Ovšem jak už to tak bývá, jedinečnosti originálu nedosáhly.

Původní Godzilla/Gojira z roku 1954 je totiž vskutku vynikající dílo, na které se dá nahlížet jako na katastrofický spektákl bez širších souvislostí. Ale to by byla chyba, když s sebou nese na tehdejší dobu tak nesmírně důležité poselství! O to více zamrzí, že tento hlubší, působivý a extrémně humánní podtext Godzilly unikl zaměstnancům jednoho pražského kina, kteří ji ve své znělce nepochopitelně označili za brak!!! Toto označení by bývalo více sedělo na americký remake, jenže ten byl natočen v roce 1998, tudíž by ona závěrečná věta, kterou pronese jedna z postav v originále, jaksi pozbývala smysl. Proto vznikl tradiční popcornový blockbuster, který chce diváky jen a pouze bavit.

To nová Godzilla, kde jen tak mimochodem nevystupuje plukovník, ale admirál, se snaží být obojím, ačkoliv ten podtext nyní není protiválečný, ale spíše ekologický, dá se říci. Zároveň chce být i do jisté míry zábavnou, ovšem to znamená, že ve výsledku v podstatě není ani jedno, ani druhé. Ale pozor! To neznamená, že by tuto kombinaci nebylo možné vytvořit tak, aby fungovala. A zvláště Gareth Edwards se tvářil býti tvůrcem, který by to mohl dokázat. Jeho nizoučkorozpočtový festivalový hit Monstra, které režíroval, napsal, natočil a dokonce k němu i vytvořil veškeré CGI efekty, podle mě hravě strčí do kapsy i takové spektákly typu Války světů. Tentokrát pracoval údajně se stošedesátimilionovým rozpočtem a určitě nelze říci, že by s ním nedokázal efektivně hospodařit. Potíž je spíše v tom, že v této „producentské době“ zkrátka neměl až takovou tvůrčí svobodu, jakou by patrně býval potřeboval.

Stejně tak by býval přišel vhod lepší scénář. Ten napsal začínající Max Borenstein podle námětu Davida Callahama, jenž pro Sylvestra Stalloneho vymyslel Expendables. Borenstein je podepsán i pod fantasy The Seventh Son, která půjde do kin až v příštím roce (původně měla mít premiéru v lednu, ale protože se Warner Bros. a Legendary Pictures po letech rozkmotřily, došlo k jejímu posunu) a která už od pohledu na první trailer vypadá velice tuctově. Tuctové prvky najdeme i v Godzille, včetně spojitostí s originálem. Kupříkladu tu najdeme vědce jménem Serizawa, jenž se se svou páskou přes oko stal v původním filmu nezampomenutelnou postavou. Navíc velice inteligentní a uvěřitelnou. Nic z toho prakticky neplatí pro současného Serizawu, přestože má tvář jednoho z neslavnějších japonských herců – Kena Watanabeho. I proto, že je vždycky díky scenáristovi schopný během zlomku vteřiny přijít na nějaký klíčový objev.

Vůbec všechny lidské postavy si to tentokrát od Borensteina (ne)pěkně slízly. Všechny se chovají ohromně předvídatelně, a vlastně taky kvůli tomu je nesmírně obtížné se přinutit jim držet palce. Takže tenhle film není ani trochu emotivní. Tak třeba když se Godzilla blíží k mostu, na kterém je v autobusu syn hlavního lidské postavy, mnozí si patrně řeknou jenom: „OK, no. Tak buď ho zašlápne nebo ne, co na tom.“ O jeho dědovi si zase většina asi řekne, že je prostě blázen, i když má pro něj celá tahle „situace kolem monster“ osobní podtext. Ani o panu Tatapoulosovi (Matthew Broderick) z této verze se nic podobného říci nedalo, protože působil dojmem seriózního vědce/badatele. Cranstonovým synem se pro tuto novou předělávku stal Aaron Taylor-Johnson a jeho ženou Elizabeth Olsen, díky čemuž si alespoň můžeme do jisté míry udělat obrázek o tom, jak dobře jim to bude šlapat coby sourozencům v Avengers 2. Mělo by.

Další dobrodružství marvelovských superhrdinů se samozřejmě neobejde bez náročných efektů. Stejně jako Godzilla, přičemž ta v režii Ishira Hondy po trikové stránce tenkrát všechny naprosto uhranula. K nám se dostala až o několik let později, ale všichni, kteří ji tehdy viděli a se kterými jsem mluvil, z ní byli také naprosto unešení. Není divu, protože pohled na tímto monstrem zničené Tokio zůstává dodnes nesmírně působivou záležitostí. To nová Godzilla, ať už v boji ničí kterékoliv město, podobné emoce prostě nevyvolá. Díky CGI se ale jedná o vskutku majestátního tvora, kterého si navíc budeme moci prohlédnout – na rozdíl od monster v Pacific Rimu – i za denního světla bez deště/sněhu/mlhy apod. Byť jen na chvilku. Ale ona obecně jakožto titulní postava nemá ve filmu tolik prostoru, kolik by mít měla. Občasné objevení se na televizní/velkoplošné obrazovce se snad ani počítat nedá, jelikož je maximálně iritující. Což platí i o 3D, protože když máte na plátně takhle velký objekt, nemůže prostě se třetím rozměrem nikdy tolik vyniknout. Ačkoliv je fakt, že v závěru jsem se při jednom momentu poté, co si zařve (povinnost vůči fanouškům a fanynkám), přistihnul, že si ji chci pohladit.

Před zhlédnutím filmu mě velmi zajímalo, ve kterém městě se objeví tentokrát – bude to zase New York? Washington, D.C.? Los Angeles? St. Louis? Des Moines? Miami? Kansas City? Kvůli dohodě s vlastníkem práv, japonskou společností Toho, bylo domluveno, že část filmu se musí odehrávat na japonské půdě. Jinak se tedy objeví na několika místech, včetně San Franciska – domova hlavní lidské postavy, přičemž to vypadá, že jej celou dobu stalkuje! A to se tedy rozhodně jeví krajně nedůvěryhodné, stejně jako vysvětlení její existence (to i v béčkovém Aligátorovi je odůvodnění jeho velikosti akceptovatelné, což by mimochodem neplatilo v případě původního nápadu, kdy měl ve stoce vypít spoustu hektolitrů piva). Že bychom něco tak obrovského dokázali po tak dlouhé roky přehlížet? A když už jsme ve městě, nedaleko kterého se nachází ostrov Alcatraz, nemůžeme se s Godzillou nepodívat na Golden Gate Bridge, ovšem když se tu před třemi lety proháněl Ceasar se svou opičí tlupou, jednalo se o nepopsatelně úchvatnější zážitek!

Suverénně největším, ba až trestuhodným nedostatkem tohoto bijáku je však jeho střihová skladba. Nejde ani tak o přímou návaznost záběrů, jako spíše o jejich délku, která mnohdy není dostatečně dlouhá na to, aby se dalo přečíst všechno, co je třeba. Opakované krátké prostřihy jsou pak spíše provokací. Jindy zase odbočíme od mimořádně dramatického momentu kupříkladu k rádoby dojemnému setkání rodinných příslušníků (teď nemám na mysli tu havajskou epizodku s malým Japončíkem, který se zapomene ve vlaku). Skoro všechny ostatní nedostatky tohoto počinu, který byl nejen pro mě osobně letos jedním z nejočekávanějších, by se ještě jakž takž daly překousnout, ale tento nikoliv. Zvláště, když byla úplně vystřižena scéna, ve které se objevuje Akira Takarada, jenž si zahrál už v původním filmu.

Godzilla tak trochu působí dojmem, že chce být jedním z těch rádoby inteligentních moderních blockbusterů, kterými se snaží diváctvo zásobovat – ať už jako režisér či producent – především Christopher Nolan (trilogie o Temném rytíři, Muž z oceli). Jenže tenhle přístup asi nebude tím pravým, který většina diváků očekává od katastrofického spektáklu. Na druhou stranu se mi ale velmi líbil nápad (byť je to také na pováženou), že Godzilla je tu prezentována jako „férovej týpek“ (tak jako kupříkladu Predátor v AvP), který ledacos myslí upřímně a v dobrém. I proto se v závěrečné bitvě utká s jiným monstrózním nepřítelem, tak jako starší brácha/ségra už v 60. a 70. letech. Ona se vůbec nabízí otázka, jaký děj by měl biják s tímto monstrem v hlavní roli v současnosti vůbec mít? Nejlepší by patrně bylo zasadit jej do post-apokalyptické budoucnosti, kde by úplně absentoval jakýkoliv lidský faktor a vše by bylo jen záležitostí takovýchto a jim podobných tvorů. Sice by to bylo drahé, ale určitě také velmi zábavné.