Ačkoliv film Exodus: Bohové a králové budou jistě někteří diváci (a že jich asi nebude úplně málo) vnímat dosti kontroverzně. Nejen z pohledu těch rasistických narážek, které ještě před premiérou zaplavily internet. Nicméně příběh o tom, jak Mojžíš opustil přepych faraonova dvora, aby vyvedl všechny židovské otroky z Egypta, rozhodně splňuje požadavky na mainstreamovou zábavu. Z části se v podstatě jedná o katastrofický film, ve kterém nechybí romantika, povedené kostýmy, výborné vizuální efekty, kvalitní obsazení, nějaká ta bitva a jako bonus největší počet krokodýlů v jedné scéně (tedy mimo přírodopisné dokumenty) snad od dob Likvidátora. Ale v první řadě tedy samozřejmě jde o něco jiného.

Čistě z technického hlediska představuje Exodus: Bohové a králové nejvytříbenější podívanou roku. Tedy, pomineme-li jeho bídnou 3D stránku. Kamera Dariuse Wolskiho nepostrádá velkolepost, kterou se nějakým záhadným způsobem podařilo dostat i do detailních záběrů. Střih Billyho Riche tu skutečně funguje jako nesmírně důležitý nástroj ve vyprávění příběhu, ačkoliv minimálně dvě podstatné scény se patrně do závěrečného sestřihu nevešly, protože už tak se stopáž vyšplhala na 150 minut. Na DVD a Blu-ray discích se jich ale nepochybně objeví ještě o dost více. A aby byl výčet kompletní, je třeba dodat, že ani zvukaři svou práci na tomto projektu rozhodně v žádném případě neodflákli!  

Filmů, jejichž děj by se odehrával ve starověkém Egyptě, vzniká velice málo. Tudíž každý, kdo je fascinován toutou nesmírně vyspělou říší nebo se alespoň obecně zajímá o zaniklé civilizace, musí přivítat už jen samotné uvedení dalšího z nich. Když se na něm navíc podílí věhlasný režisér, který má k dispozici štědrý rozpočet, výborné herecké obsazení a tři velmi dobré a jednoho naprosto vynikajícího scenáristu, dá se očekávat, že výsledek bude stát za to. Zvláště, když předchozí režisérovy výpravy do starověku (Gladiátor) či na Blízký východ, byť později (Království nebeské), dopadly tak skvěle. První zmíněná tedy ještě lépe.

Zatímco pětioscarový Gladiátor, ale i Noe, druhý biblickým příběhem inspirovaný letošní epos, nechává v první řadě vyniknout Russella Crowa, v případě filmu Exodus: Bohové a králové se herecké výkony přeci jen trochu ztrácejí v oné technické dokonalosti. Pořád ale ne natolik, aby nebylo možné napsat, že Christian Bale zaslouží opět jenom slova uznání. Jeho Mojžíš je dlouho správňácky skeptický, čímž tak úplně nezapadá do prostředí, ve kterém se pohybuje. Že by se ale dal označit za předchůdce Batmana či Johna Connora, to se rozhodně napsat nedá, protože v této verzi vlastně není v pravém smyslu superhrdinou, jakožto přesněji osvoboditelem.

Nesmírně zajímavou úlohu, tedy ztvárnění Ramsese II., si připsal do své filmografie Joel Edgerton. Jím představovaný vládce totiž není vyloženě záporná figura, přestože bychom jej tak měli brát. Otroky nechce propustit, protože prostě jen jedná ve prospěch svého lidu, ve prospěch toho, aby jeho říše nadále vzkvétala, čili v neposlední řadě pochopitelně také ve prospěch sebe samotného, neb faraoni tehdy sami sebe považovali za Bohy. A jako takový přece nemůže ustoupit nějakému stoupenci rasy, kterou považuje za podřadnou, třebaže po řadu let býval jeho bratrem a v bitvě s Chetity (paradoxně jeden z těch méně zdařilých momentů filmu) jej zachránil. Inu, jak velice trefně Edgerton poznamenal: „Pro mě jsou nejvíce fascinující takoví ničemové, kteří by byli ve svém vlastním filmu hrdiny.“

Výborné obsazení platí i pro roli faraona Sethiho, jehož hraje John Turturro. V projektu, jehož děj se odehrává v daleké minulosti samozřejmě snad ani nemůže chybět Ben Kingsley, který by se svou tváří určitě přesvědčivě zapadnul i jinam, než jen do Persie a Egypta. Tentokrát má však jeho role velmi malý rozsah. Což v podstatě platí i pro Joshuu, kterého ztvárňuje „neherec“ Aaron Paul. Ačkoliv tady jej možná ani nepoznáte. Zato si třeba povšimnete Tary Fitzgerald, nám známou ze Svěrákova, resp. Svěrákových Tmavomodrého světa. A vaší pozornosti určitě neujdou ani dvě krásné a výborné herečky – María Valverde coby Mojžíšova manželka Zipporah, díky které se vlastně setká s tady velmi netradičním ztělesněním Pána, a Golshifteh Farahani, která s režisérem spolupracovala už na skvostném Labyrintu lží. A ještě v jednom případě příznivci určitě zaplesají radostí, jelikož Exodus: Bohové a králové přináší opětovnou (celkově třetí) spolupráci Ridleyho Scotta se Sigourney „Ripley“ Weaver!

Tady ji ovšem nečekejte ve vyloženě kladné roli, ovšem její jednání je také pochopitelné. Ačkoliv i ona, tak jako všichni Egypťané, hledí na hebrejské otroky s despektem. A taky ona vybízí k rasové další nesnášenlivosti. Tudíž se divák jistě rád postaví na stranu otroků, kteří jsou ve filmu Exodus: Bohové a králové zobrazeni jako dobří, neprávem utiskovaní lidé. Na rozdíl od svého staršího předchůdce (viz níže), který by tehdy, byť nechtíc a asi i nevědomky, klidně mohl pomoci přiživit obecné přesvědčení, že Židé jsou chamtiví, hrabiví a nedůvěřiví. Nicméně Exodus: Bohové a králové je film, který ve kterém najdeme i pro současnost důležitá a diskutovaná témata. Jedním z nich bude nepochybně svoboda a související otázka, kam až se vzhledem k okolnostem smí nebo nesmí zajít k jejímu dosažení.

No, a na závěr snad ani nebylo možné nechat si jinou scénu než tu, na kterou patrně bude většina z vás trpělivě čekat a která je pro celý tento příběh nejpříslovečnější. Řeč je pochopitelně o rozestoupení moře, aby se otroci mohli suchou nohou dostat na druhý břeh a unikli tak nenávistným/pomstychtivím pronásledovatelům. Tato scéna v podstatě skutečně splní vše, co se od ní čekalo. Až se chce napsat, kam hrabe Interstellar se svou vodní planetou (mimochodem, lepší počin je i Predestination, ovšem z poněkud jiného hlediska). Ovšem pozor! Celkově vzato se musí připomenout, že tenhle biják bude s velkou pravděpodobností patřit k těm, které rozdělují obecenstvo víceméně na dvě poloviny.

Exodus: Bohové a králové je nefalšovaný historický velkofilm, kterému ta velkolepost paradoxně až trochu škodí. Přesto jde o jeden z těch, jaké se v současnosti v podstatě už skoro vůbec netočí. Do značné míry jej lze považovat za remake Desatera přikázání od Cecila B. DeMilleho z roku 1956. Ačkoliv ten představuje ještě o hodinu a čtvrt delší, a tudíž i popisnější (nejen z hlediska tehdejší práce s časem a prostorem) dílo. Začíná už tím, jak se coby potomek Hebrejců dostane do faraonova paláce, přičemž právě tahle podstatná pasáž není v novém převyprávění úplně nejideálněji zpracována. Jinak jsou si ale některé scény poměrně dost podobné, přestože v jedné verzi jsou a ve druhé zase nejsou tolik působivé a emotivní. Ovšem celkové vyznění je velice rozdílné! Nejde jen o souhru těch dvou velkých hráčů, tedy Charltona Hestona a Yula Brynnera, která se mezi Balem a Edgertonem v takovém měřítku nevyskytuje, a o to, že ve starší verzi získávají některé zajímavé postavy o poznání více prostoru. V případě Exodu se ony rány egyptské – a vlastně nejen ony – vysvětlují (přesvědčivým Ewenem Bremnerem, jinak Spudem z Trainspottingu) racionálně a DeMilleho počin vlastně není ani tak o svobodě, ale zato bychom jej určitě mohli označit slovem ‚rasističtější‘ a diskuze stále vzbuzucí, což Exodus asi v takové míře nebude. Nutno ovšem dodat, že na svou dobu se obě díla prezentují prvotřídními efekty. Jistou podobnost s tímto filmem bychom našli třeba i v Mumii, ovšem je tak malá, že se v této souvislosti raději nebudeme pouštět do žádných větších akcí. 

FOTO: CinemArt