Uvedený text jedné z písní, které zazní v hudebním dramatu V nitru Llewyna Divise, by si Cooper (Matthew McConaughey), hlavní hrdina sci-fi Interstellar, určitě jen tak sám od sebe dobrovolně neprozpěvoval. Děj nového díla Christophera Nolana se odehrává v blíže neurčeném budoucím roce, kdy je na zemi sucho a hodně se tu práší. Písečné bouře jsou běžnou věcí i mimo Saharu či Arabský poloostrov. Po jedné takové se na Cooperově farmě (v budoucnu každý farmaří) v jistém „začarovaném“ pokoji jeho domu odehraje velice neobvyklý jev, který nejvíce interesuje jeho dceru Murph (podle Murphyho zákonů), o poznání méně pak syna Toma (v dospělosti Casey Affleck) a pantátu Donalda. Tento jev jej později dovede na místo, odkud bude moci s několika dalšími vyvolenými odletět na misi, jejímž cílem bude prozkoumat tři pro život vhodné, ale velmi vzdálené planety.

Jak to ale vyřešit, když vesmír je tááák obrovský? Existují přece červí díry, kterými se dá proletět. Představte si papír. Obyčejný papír, na jehož horní okraj nakreslíte tečku a to samé uděláte i na okraji spodním. Mají k sobě daleko, že ano? Ale když papír přeložíte na polovinu, hned k sobě mají velmi, velmi blízko. A právě na takovém principu funguje červí díra – v podstatě deformuje čas i prostor a navíc je vícedimenzionální. A právě proto lze celkem rychle překonat velikánské vzdálenosti. Jak ale taková věc vůbec vznikla? Vytvořili ji tam snad nějaké bytosti z jiné planety? A bude alespoň jedna z těch planet (pojmenovaných po vědcích, kteří na ni působí) obyvatelná? Setká se ještě Cooper se svými dětmi? I na tyto otázky dostaneme odpovědi.

Ale že by byly nějak uspokojivé, překvapivé či přímo fascinující, to se rozhodně napsat nedá ani v tom nejmenším! Christophera Nolana opravdu nemusím, přiznávám. Stejně jako nechápu fakt, že prakticky každý jeho počin sklízí tak mimořádně kladné ohlasy (ačkoliv Memento je výborné a Temný rytíř povstal, paradoxně považovaný za nejméně povedený z té trilogie, se mi také docela líbil). Ale pozor! Rozhodě to tedy neznamená, že bych každý jeho nový film už dopředu odepisoval! Šanci dostane, ale ani Interstellar nepřesvědčil, že by se jednalo o nějakého supertalentovaného a supervizionářského tvůrce. Naopak mě utvrdil v tom, že jedinou jeho superschopností je umění ošálit diváka – přinutit ho, aby si myslel, že vidí něco, co ještě neviděl. V případě jeho nejnovějšího bijáku to ale bude mít, řekl bych, ještě obtížnější, než kdy předtím.

Sice se jedná o sci-fi, resp. retro sci-fi, kde jsou lidé vůči některým jevům a aspektům tolerantnější (nebo by alespoň být měli), nicméně i v rámci tohoto žánru existují jisté mantinely, které se obávám, že pan Nolan – především během závěrečného rozuzlení – překročil. Dost riskantní záležitost, protože pak se vám jakožto tvůrci může stát, že i skalní příznivci sci-fi (ke kterým se hrdě také hlásím) nebudou na váš film pohlížet jakožto na důmyslnou žánrovou lahůdku, nýbrž spíše jako na pochybnou fantasmagorii. Mezihvězdná sci-fi asi fakt nebude Nolanův šálek čaje. Nicméně pochybnosti tu vznikají i při sledování (ne)vývoje rodinných vztahů, které tu tvoří nezanedbatelnou součást děje.

Dcerka Murph (v mládí šikovná dětská hvězdička Mackenzie Foy) se ani po čtvrt století nedokáže smířit s tím, že otec odletěl zachránit svět (jakožto vlastně docela nepravděpodobný hrdina). Pořád je stejně zapšklá, jako v den, kdy její otec odletěl do vnějšího vesmíru. Klidně bych se vsadil, že Murph (v dospělosti Jessica Chastain) je v těch cca dvaatřiceti letech stále ještě panna. Ale to sem asi tak úplně nepatří. Nicméně trochu to souvisí s dalším tématem filmu, které by se dalo tlumočit příslovím „láska hory (tady vlastně nejen hory) přenáší“. Jenže se obávám, že tak jako některá další témata, je i tohle poněkud vytržené z konceptu. Nolan zřejmě chtěl, jako jiní tvůrci sci-fi filmů před ním (a jistě i po něm), upozornit na problémy současnosti, jenže si jich vybral více a některé se mu proto tlučou navzájem.

Film obsahuje i více scén, které by se s naprostým přehledem daly vystřihnout. Takové bychom našli i v Temném rytíři povstalém (Batmanovo věznění/uklizení), ale v Interstellaru je jich více. Třeba sledování dronu nebo některé odehrávající se už na oné vesmírné cestě. Ta probíhá víceméně v poklidu. A když už se objeví nějaký ten zádrhel či překážka, absentuje jakékoliv napětí. A to i přes vynikající, epickou hudbu Hanse Zimmera, protože se evidentně jedná o tradiční hollywoodský mustr. Takže přesně víte, jak to s největší pravděpodobností dopadne. A Nolanovi jsem opravdu nevěřil, že by v tomto ohledu mohl překvapit.

Nejenže chybí napětí, ale znovu se nedostavují ani žádné emoce! O postavy se bát nebudete. Také vám zřejmě bude jedno, jak to s nimi dopadne. Možná i proto, že ony samy působí apatickým dojmem. I když se nacházejí x světelných kilometrů daleko, jsou neustále v naprostém klidu. Nic je nerozhodí. Prostě si jen tak letí vesmírem a je jim zřejmě všechno jedno. Po zprávě od Murph jsou sice mírně znepokojení (jak se k nim vůbec na takovou vzdálenost mohla dostat?), ale zanedlouho už na palubě lodi Endurance panuje de facto opět pohodička. To samé platí i o dění na Zemi. Lidé vědí, že úroda je systematicky likvidována samotnou přírodou a že příští generace by mohla být tou poslední, ale přesto si kliďánko dají uvolněný pokec na zápraží nebo se jdou podívat na baseballový zápas.

Onu absenci emocí a napětí si lze vyložit i tak, že filmy tohoto tvůrce vlastně jako by ani občas nebyly hranými filmy. Jako by se mísily ještě s jinou formou audiovizuálních děl. Konkrétně v případě Interstellaru by se místy dalo směle hovořit o pokusu o jakési dokudrama či co. A možná i to je důvodem, proč se tu neobjevuje ani jedna zapamatováníhodná scéna. A ke všemu, co si budeme povídat, vizuální efekty překvapivě nejsou na kdovíjaké úrovni! Záběry z vesmírné lodi opravdu neoslní tolik, jako se tomu děje ve spoustě jiných počinů. Ale přesto všechno Interstellar určitě není až takový průšvih, jako Prometheus.

Nejedná se o dadaistickou podívanou (ačkoliv ti roboti mají snad být nějaká parodie, nebo co?), byť tedy nad některými v podstatě už uvedenými prvky zůstává rozum stát. Kromě vynikající hudby zaujme také vzhled a úkazy na planetě Laury Millerové (byť taky nejsou vyloženě originální), práce s některými vědecky doloženými fyzikálními jevy, vystoupení Matta Damona, který tu hraje hodně svéráznou a charakterově asi nejpropracovanější postavu, a samozřejmě také profesor Brandt v podaní Michaela Cainea, přičemž tenhle herec je bezpochyby duší Nolanových filmů, stejně jako Anne Hathaway je zase v první řadě jejich vítanou ozdobou.

Interstellar je film, kterým si jeho tvůrce své zaryté fandy proti sobě určitě nepopudí. I pro ostatní, především z řad příznivců sci-fi bude určitě koukatelný vícekrát, ale holt výrazně doplácí na to, že jde do kin až po takových projektech jako Elysium, Star Trek, Star Trek: Do temnoty, v jistém smyslu i Mise na Mars, Vodní svět, 2001: Vesmírná odysea, kterou se Interstellar marně snaží napodobit (nebo dokonce překonat?!?) a v tomto výčtu samozřejmě nelze opomenout Gravitaci, která je tou podívanou, jež posunula svým zpracováním hranice žánru. Interstellar má však v rukávu jeden tajný trumf – natáčení na 70mm IMAX kamery. Díky tomu se obraz dohromady na cca hodinu a půl (z celkové téměř tříhodinové stopáže) roztáhne skutečně po celém tom obrovském plátně. Což je něco, co jsem osobně asi ještě u žádného jiného filmu neviděl. Jenom je škoda, že obraz se roztahuje víceméně tak nějak bez ladu a skladu (v jednom záběru roztáhlý, v dalším nikoliv, a pak zase roztáhlý). Nicméně skutečnost, že pražské kino IMAX je jediné v Evropě, které promítá film v tomto formátu, by se určitě měla využít. Pochopitelně za předpokladu, že budete chtít dát tomuto bijáku, jenž rozhodně není kdovíjakou filmovou událostí, šanci. 

FOTO: Warner Bros.