Noemův otec učil synka pokoře a spravedlnosti, aby se z něho stal dobrý člověk. Taky jej rychle poslal pryč, když se blížili nepřátelé. Díky tomu mohl o několik let později ten samý Noe, už sám otec tří dětí, uskutečnit vskutku velkolepé dílo. Stvořitel totiž nebyl spokojen s tím, jak se věci vyvinuly, a tak se rozhodl, že snese vydatný déšť a všechno zatopí. Včas přitom varoval právě Noema, který začal se svou rodinou stavět archu, která se stane domovem jednoho páru od každého druhu nevinných zvířat. Jenže, lidí je v té době na světě více a s pouhým deštníkem se nespokojí. I kvůli tomu, že taková užitečná věc v té době ještě asi neexistovala. Noe se však domnívá, že jeho představa o tom, jak má všechno proběhnout a dopadnout, je správná. Ale co když se plete?

Prvními lidmi byli Adam a Eva. Ti byli vyhnaní z Ráje za to, že ochutnali zakázané ovoce ze stromu poznání. Měli tři syny – Kaina, Ábela a Šéta. První jmenovaný však toho druhého zabil, a tak byl označen znamením a nadále se toulal kraji. A tak se mohlo dostat i na jeho potomky, kteří řádí ještě deset generací po Adamovi a Evě. (Tyto události jsou ve filmu zobrazeny velice zvláštním způsobem.) Právě jeden z nich, Tubal-kain, ohrožuje se svými lidmi Noema a jeho rodinu při stavbě archy, které se pak v pravou chvíli (tj. až začne pršet) hodlá zmocnit. Naštěstí Noe se může spolehnout na Posly – padlé anděly, připomínající obry z Krásky a zvířete. Ti se ovšem v knize knih prý objevují v rámci jiného příběhu.

I kdyby, nevadí. Právě takovéto příběhy, které všichni znají, by měli být vděčným tématem pro režiséry s velmi osobitým rukopisem. A k takovým se Darren Aronofsky nepochybně řadí. A když navíc přizval k opětovné spolupráci kameramana Matthewa Libatiqua, skladatele Clinta Mansella a kolegu Ariho Handela, vypadalo to, že Noe by se mohl stát jedním z nejpříjemnějších překvapení sezony.  A o překvapení se skutečně jedná, i když nejen v dobrém slova smyslu. Přestože tenhle Noe nabízí asi více skrytých interpretací, než kterýkoliv jiný film z poslední doby (namátkově – lze na něj kupříkladu nahlížet čistě jen jako na další z řady hollywoodských spektáklů, může být počinem, jenž znovu vybízí k filozofování nad otázkou dobra a zla, dokladem toho, že lidstvo si vždycky zaslouží druhou šanci, ale dají se v něm najít i různé odkazy na současný svět a úlohu a konání člověka v něm).

Při sledování filmu jsem několikrát přemýšlel nad tím, v jakém roce by se děj asi tak mohl odehrávat. Bible snad takový údaj uvádí, nicméně jen pokusit se vyčíst nějaké datum z téhle adaptace je prakticky nemožné. „Kolik lidí je celkem na světě? Obývají už všechny světadíly? Nebo jsou všichni soustředěni v okruhu jednoho kilometru od archy?“ Otázky, na které nepřicházejí odpovědi. Mimořádně matoucí jsou také podivné kostýmy. Kdybyste šli po ulici a potkali člověka, který by na sobě měl oblečení, které nosí filmový Noe, patrně by vám na něm nepřipadalo vůbec nic zvláštního. Tenhle hrdina totiž obléká jakousi košili, která se velmi podobá těm dnešním. A co víc, v jedné z úvodních scén to dokonce vypadá, že má na sobě regulérní rifle!!! Že by před potopou už byli lidé za pouhých deset generací podle Aronofskyho tolik vyspělí? No, když se to tak vezme, deštníky sice nemají, ale pláštěnky vlastně ano, tak asi proč ne.

Díky neomezeným možnostem, jaké poskytují CGI efekty, bude asi většina těch, kteří na film půjdou, zvědaví především na zpracování té potopy. Na Titanic se přece chodilo v první řadě také kvůli ztroskotání, stejně jako třeba (byť o dost méně) na Pompeje kvůli výbuchu sopky. Poslat tyhle dva nové počiny, myšleno tedy Pompeje a Noema (či Noeho?!?) na plátna i ve 3D verzi se jevilo jako pozoruhodný nápad. Ten, který režíroval Aronofsky, jsem sice viděl jen ve 2D, ale přesto si troufám tvrdit, že samotná potopa není natočena tak kvalitně na to, aby z ní třetí rozměr udělal nějak výjimečnější zážitek. Rozhodně se čekalo, že Noe bude velkolepější. Že ukáže topící se lidi a zvířata apod. Režisér ale zjevně nechtěl katastrofický spektákl. Chtěl totiž drama o rodinných vztazích!

Je to tak! Noe má milující ženu, která kdyby měla kde, tak snad i vypere a vyžehlí, zároveň zbožňuje své děti, děti jejich dětí (pochopitelně), a také chráněnku Ilu, kterou kdysi našli cestou za moudrým pradědem Metuzalémem, jenž ovládá čáry a kouzla (pro lepší pochopení je třeba vědět, že tehdy se lidé mohli dožívat i 1000 let) a neustále se shání po lahodných borůvkách. Naameh, jak byla pojmenována, si dokáže udělat na věc vlastní názor, což z ní de facto činí postavu kladenou na úroveň té titulní. Dva ze tří synů se navíc dostanou do věku, kdy mermomocí hledají ženu. Šém má Ilu, zato Chám – charakterově asi nejpozoruhodnější postava v celém filmu – neváhá vyrazit na lov do nepřítelova tábora. Jenže jeho neústupný a Stvořiteli oddaný otec má docela jiné plány. Jsou velmi jednoduché, přesto kvůli jednomu, nalodění předcházejícímu a neklišoidnímu momentu, nesmírně emotivní. Jakkoliv je jeho (v současnosti bychom asi řekli nemorální) jednání, dá se, stejně jako většina dalších myšlenek, které film nabízí, pochopit. Co jde však chápat o poznání obtížněji, je prakticky vše, co se uděje po té potopě.

Noe je prvním výrazným letošním filmem, který našel svůj námět v knize knih, jež jistě obsahuje mnohem více nadčasových příběhů. Tím druhým bude Exodus, který ale s největší pravděpodobností neposkytne tolik témat k zamyšlení, protože bude zřejmě jednak vyprávěn mainstreamovější formou, a jednak to v podstatě neumožňuje ten příběh samotný. V obou počinech však najdeme skvělé herce a herečky. Noe navíc dává dohromady ty, jejichž spolupráce na jiných projektech přinesla velké úspěchy – nekompromisní Russell Crowe se znovu setkává se starostlivou Jennifer Connelly a nevyrovnaný Logan Lerman s půvabnou a skutečně nadanou Emmou Watson. Ty všechny ještě doplňuje suverénní Anthony Hopkins. Takže ano, Noe může být pro některé adaptací povedenou, pro některé snesitelnou a pro jiné kontroverzní. Všichni se ale určitě shodnou na tom, že opravdu, opravdu, opravdu skvěle zahranou.