Westernům Sergia Corbucciho se věnuje i povedený, byť neúplný netflixovský dokument Django a Django, ve kterém promluví kromě Franca Nera i Quentin Tarantino, jenž tedy stvořil Nespoutaného Djanga a se slavným režisérem z Apeninského poolostrova nechal v Tenkrát v Hollywoodu (jak ve filmu, tak v knize) na westernu Nebraska Jim (nikoli Nevada Joe) spolupracovat Ricka Daltona, k čemuž dodá jednu pěknou historku. Z dokumentu se taky dozvíme, že Corbucci, ročník narození 1926, měl jako malý kluk možnost se v Římě setkat s Adolfem Hitlerem, který přijel za kamarádem Benitem Mussolinim, přičemž právě vyrůstání ve fašistickém režimu na něj mělo enormní vliv, což vyústilo ve skutečnost, že jeho filmy jsou často plné násilí. Navíc jej servíruje dosti nekompromisním způsobem, což přispívá k tomu, že jeho nejslavnější příspěvky do (sub)žánru ani po více než polovině století nezestárly.
Samozřejmě dojde i na křesťanskou symboliku, neboť Django (a taky Silence), můžou být snadno vnímání jako spasitelé. Ovšem nutno si dávat pozor na ruce, které byly rozbity i Ježíšovi. A při závěrečném zúčtování na hřbitově má kříž nejen praktickou a symbolickou, nýbrž i ochrannou funkci. Avšak v případě tohoto snímku nezůstaly opomenuty ani komiksy. Tím se dostáváme na samotný záčátek, ve kterém titulní hrdina prochází zablácenou krajinou a za sebou táhne rakev. Co obsahuje? Je v ní zlato? Je v ní zbraň? Je v ní něčí tělo? Do určité míry současně symbolizuje jeho vlastní stín i jeho traumatickou minulost. Jako voják Unie (kostýmy tady hrají významnou roli) si musel prožít nepředstavitelně kruté věci a k tomu se pro jeho návrat stala motivací pomsta za Mercedes Zaroovou, ke které si Quentin Tarantino v uvedeném dokumentu vymyslel pěknou, leč nepravdivou backstory. Podle všeho se totiž skutečně jedná o Djangovu bývalou lásku, což dokládá i famózní song od Luise Bacalova, který nazpíval Rocky Roberts.
Django z roku 1966 představuje de facto po všech stránkách vybalancovaný film, který je víc než obyčejným westernem, neboť se podobně jako ostatní (sub)žánrové tituly dá zasadit do širších souvislostí. Samozřejmě výborně funguje i jako akční podívaná, která nepostrádá náročnější kaskadérské kousky, jaké se ostatně v Corbucciho projektech staly v podstatě standardem. Django právem inspiroval řadu režisérů (z nichž někteří se nezdráhali jeho parodování, jako kupříkladu Lina Wertmüller v Malé Ritě), ale i distributorů, kteří jméno téhle postavy (podle kytaristy Django Reinhardta) pro její popularitu schválně uváděli v názvech filmů, ve kterých se přitom vůbec nevyskytovala. Výjimku tvoří pouze Django se vrací, tedy jediné oficiální pokračování. Na druhou stranu to vlastně byl distributor, kdo rozhodnul, že se v hlavní roli nepředstaví ani Mark Damon, ani Peter Martell, nýbrž Franco Nero, který mimo jiné prohlásil, že natáčení muselo být tenkrát po pár týdnech přerušeno, protože jaksi nebyl hotový scénář. Ten pak dokončil režisérův bratr Bruno. No jo, i takhle někdy vznikají kulty světové kinematografie.
RECENZE KNIHY FENOMÉN ITALSKÝ WESTERN JE K DISPOZICI TADY
FOTO: cinema.de