Tím spíše, že se pod něj podepsal Ruben Östlund, tedy švédský pán, který má ve své tvorbě tendence servírovat jednoduché myšlenky složitým způsobem, protože si myslí, že to přidává na umělečnosti. Na Vyšší moc raději vůbec nevzpomínejme, ze Čtverce zase zaujal akorát výstup Terryho Notaryho v roli opa, který však nebyl vytvořený v rámci technologie performance capture a nebyl ani nijak postprodukčně upravovaný. Mimochodem, tento počin se rovněž stal vítězem Zlaté palmy, díky čemuž se Östlund ocitnul ve společnosti legendárních tvůrců jako Francis Ford Coppola nebo Michael Haneke. Trochu se to dá možná přirovnat k situaci, že by Českého lva dostal Tomáš Magnusek. To se ovšem taky může stát, jelikož se ve svém dalším projektu hodlá věnovat vypálení obce Ležáky v roce 1942.

Tak, to byla zajímavá odbočka do české kotliny. A teď pojďme bohužel zpět k Trojúhelníku smutku, jehož název prý v módním/kosmetickém světě označuje místo nad nosem, mezi obočími, kde se může objevit „problémová vráska“, která prozrazuje, kolik si toho daná osoba v životě prožila. Že by to mělo nějakou jó velkou souvislost s děním na plátně, tak to zrovna ne. Pořád ale platí, že se jedná o režisérův nejpozoruhodnější snímek, byť se úplně nedá vnímat jako kritika kapitalismu a bohatých, jelikož ledacos z toho, co postavy vyvádějí ve třetí části, by rozhodně nebylo chováním pouze těch, co mají miliony na kontě.

Ale pojďme na začátek, do bizarního světa mužských modelů. Naštěstí se v něm nezdržíme dlouho, protože jeden z nich, Carl (Harris Dickinson z Kde zpívají raci), chodí s pohlednou influencerkou, co vypadá trochu jako Sofia Boutella, ale je to Charlbi Dean, pro kterou se bohužel jednalo o poslední roli. Oba se ve dlouhé pasáži dohadují nad zaplacením útraty v luxusní restauraci, což vzniklo na základě skutečné události, kterou prožil Östlund se svou partnerkou. My, kdož jsme viděli trailer, tuhle nezáživnou, nekonečně dlouhou sekvenci bereme spíše jako nutné zlo před přesunem na luxusní jachtu, kde se dočkáme ziskuchtivé posádky, hnojařského barona, bohatého samotáře, milých důchodců prodávajících zbraně, … A kdo ví, možná se nakonec ukáže i Woody Harrelson.

 










 

Tyto na jachtě přítomné figurky mají, co říct. Jenže to neříkají natolik sofistikovaně, abychom si to pamatovali ještě příští rok ve stejnou dobu. Obzvláště opilecká debata amerického komunisty a ruského kapitalisty se zapnutým lodním „rozhlasem“ přináší naprosté minimum satirických či jinak zamyšleníhodných momentů. A když, tak se jedná spíše o takové, jaké jsme v obměnách slyšeli už během předchozího dění. Jediný okamžik, kdy se dostaneme možnost opravdu upřímně zasmát, přichází s nepříliš šikovně načasovaným příjezdem (somálských?) pirátů.

Naštěstí nás čeká ještě třetí část, kde se z pasažérů stanou trosečníci a situace se v různých směrech může poněkud obrátit. Například v tom smyslu, že z uklízečky se rázem stane kapitánka, protože umí základní věci, které si boháči patrně často nechávají od někoho zařizovat. Pak je možné si klást podmínky a ostatní, aby také dostali určité výhody, neváhají zatloukat, zatloukat, zatloukat a rezignovat na svoje přesvědčení, stejně jako třeba neváhají obrat utopenou milou o šperk, který jí je tedy už k ničemu. Lepší, ale pořád tomu většinově chybí sofistikovanost, jakou převedly při rozebírání svých témat Humr, K Zemi Hleď! nebo, proč ne, RoboCop.

Trojúhelník smutku může po přesunu na pláž vystrašit ty, kdož viděli příšerný Čas od M. Night Shyamalana. Naštěstí připomene, že příběh odehrávající se na takové lokaci nemusí být vždycky tak ujetý, kór když se v osazenstvu nacházejí kvalitněji napsané charaktery. Na druhou stranu rozhodně nedosahuje kvalit epizody Ponorkobus ze Simpsonových (kniha), ve které děti ztroskotají na pustém ostrově. V Trojúhelníku smutku se zkrátka dostáváme ke stejnému nešvaru předchozích dvou režisérových filmů. Znovu si vybral velmi pozoruhodný, nosný námět, nicméně znovu potvrdil svoje tendence takový zazdívat. Samotný koncept, podpořený líbivým hudebním doprovodem, při troše kreativity mohl přinést celou řadu, tj. nikoli jenom tak sedm osm příjemně bizarních momentů, mezi které patří třeba ten, při kterém bohatá paní naláká oblečenou stevardku (Alicia Eriksson) do bazénku.

FOTO: Aerofilms