Přitom podobně jako u režisérova předchozího projektu Vyšší moc, i tady platí, že mnohem více zaujme samotná prazákladní myšlenka, než výsledné zpracování. Christian řeší jakožto šéfkurátor švédského muzea zapeklitý problém. Chystá se zajímavá výstava, které má dominovat čtverec. Čtverec = svobodná zóna, ve které mají všichni stejná práva a povinnosti a vládne tam rovnost a důvěra. Vskutku ambiciózní projekt, který by si lidé neměli nechat ujít, aby se zamysleli nad svým jednáním, které možná není pokaždé správné. No jo, ale jak zajistit, aby přišlo více návštěvníků než na „krtečince“?

Otázka, která ve finále vlastně nehraje nějak významnou roli. Skandální virální video, na kterém vyletí do luftu malá švédská blondýnka, na ni sice odpoví, ale vedle toho sledujeme další události, které napovídají, že ani Christian není zcela bezúnonný a férový člověk. Na ulici byl při konání dobrého skutku okraden o peněženku a mobilní telefon. Viníka se podařilo vystopovat do baráku o mnoha bytech, z nichž většinu obývají emigranti. Na radu kolegy neváhá a každému dá do schránky výhružný dopis, aby věci okamžitě navalil. Dojde také na jím zosnovanou přítomnost divokého zvířete na honosné akci, která se nepřekvapivě vymkne kontrole, ale k tomu se ještě dostaneme.

Opomenout nejde jeho seznámení s novinářkou, s níž se později vyspí, tak jako předtím s mnoha dalšími ženami. Jenže tahle zůstává svým způsobem neodbytná a hlavně ujetá. Veřejně napodobuje (tj. vysmívá se) postiženého člověka, po sexu se tahá o kondom a zcela intimní záležitosti neváhá řešit přímo v muzeu před zvědavou hlídačkou. Díky Elisabeth Moss se z ní stává nejpozoruhodnější postava, která by až zasloužila samostatný film. Oproti tomu Christian zůstává nejednoznačnou, rozporuplnou figurou, jíž na sympatiích plusové body nepřidá ani ono „napravení“.

Režisér Ruben Östlund tedy znovu prezentuje jednoduchou, jasně srozumitelnou myšlenku zbytečně složitým způsobem. Tahle přitom nepostrádá na aktuálnosti nejen ve Švédsku, nýbrž i jinde ve světě, takže docela zamrzí, že se nepokusil ji přetlumočit alespoň stylem víceméně vyváženého mixu mainstreamu a artu, jako to ve své tvorbě činí například Yorgos Lanthimos. Ještěže se tentokrát neminuly snahy o symbolismus a metafory, stejně jako chvalitebně funguje ten satirický podtext. Původní alarmující záměr se přesto postupně tak nějak ztrácí. Svou vinu nese i nesmyslně dlouhá stopáž, protože tou ze svého projektu umění neučiní. A jaký má pro příběh význam, když zazní angličtina tam, kde vůbec nemusela?  

Rovněž asi nemůže nikomu kromě něj prospívat, když nechává herce opakovat záběr třeba třicetkrát nebo čtyřicetkrát. Spíše to svědčí o jeho nerozhodnosti, či v jistém smyslu nepřipravenosti (že by řeči o improvizaci byly tedy pouhým alibismem?), než potřebě herce a herečky utahat, aby byl jejich výkon co nejpravdivější a nejupřímnější. To už pak s herectvím asi nemá mnoho společného a spíše to znamená, že jim nedůvěřuje. Nakonec se to Čtverci podařilo dotáhnout ke Zlaté palmě v Cannes a k nominaci na Zlatý glóbus i na Oscara. Ale ta cesta byla o dost upracovanější než v případě ostatních projektů v kategorii Zahraniční/Neanglicky mluvený film. Tohle opravdu nutí k zamyšlení.

Čtverec zároveň nevybízí k tomu, abychom pomáhali potřebným, jako spíše k tomu, abychom nedělali nic, co nám je nepříjemné. V té lehce bizarní spleti událostí rozhodně vyniká desetiminutová sekvence, ve které mezi nóbl hosty recepce přijde do půl těla oblečený svalovec, co v rukou drží podpěry a vydává se za opa. Kdo se nebude bát nebo ho bude ignorovat, toho ušetří. Kdo projeví slabost, toho nemilosrdně zlikviduje. Nejskvělejší na ní není pointa, nýbrž fakt, že „opičáka“ hraje Terry Notary, jenž pomocí motion capture technologie předehrál Konga či Rocketa v nové trilogii o Planetě opic.

FOTO: Film Europe