Nejen lidé, nýbrž i věci, stromy či budovy si můžou mnohé pamatovat. V jedné takové byla místnost, která zažila, jak nacisté vyslýchají nepohodlné. Nedlouho poté se situace obrátila a v té samé místnosti šli bolševici proti odpůrcům svého prohnilého režimu. Jistý Plaček si vyzkoušel, jaké to je sedět nejprve na jedné, a pak na té druhé židli. Při druhém případě si neuvědomil, že po roce 1948 může jít slizká vládnoucí strana proti svým (Rudolf Slánský by mohl vyprávět). Zatímco při prvním případě mu patrně pomohla svérázná postava, o které se chce napsat, že se narodila do nesprávné doby, ale ona by to asi nebyla úplně pravda, protože by měla problémy v ledajaké. Říkalo se jí Malostranský ďábel.

Ve skutečnosti šlo o Jiřího Arvéda Smíchovského, kterému nebyly cizí okultismus a černá magie. Dávat jeho jméno do souvislosti s faustovskou legendou je ovšem hodně přitažené za vlasy. Film ho totiž spíše než jako nebezpečného člověka, který se paktuje s temnými silami, ukazuje jako podivínského, pomateného nýmanda, který si hrál na něco, čím rozhodně nebyl. Akorát v proplouvání nejrůznějšími režimy byl docela mistr. A stejně tak se dá tvrdit, že byl dost inteligentní a vzdělaný, neboť si ujížděl na čtení knih, zdaleka nejen na Kladivu na čarodějnice a na podobně zaměřených.

Z Arvéda není úplně jasné, jestli se to, co sledujeme, stalo i ve skutečnosti, anebo jde pouze o výplod Arvédovy fantazie či jeho pomatené mysli. Zvlášť absurdně působí jeho čmárání po zemi ve vězeňské cele či rituální obřady v kápích. Během nich sice není sporu o tom, že tomu všemu se svými nohsledy (mezi nimiž se sem tam objeví i postavy, se kterými se setkává a o kterých tudíž víme, že by se nikdy k ničemu takovému nesnížily) věří, ale fakticky působí jako banda neškodných hrajících si dětí. Objevují se ovšem náznaky, že skutečný Arvéd byl opravdu schopný všeho, včetně udávání nevinných lidí, kteří se nechtěli podvolit zlovůli totalitního režimu.

 










 

Režisér Votěch Mašek se podílel na scénáři jak ke Křižáčkovi, tak k Okupaci, za kterou si odnesl Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Uvedený snímek z osmašedesátého se dá přiřadit k mainstreamovým titulům, zatímco Křižáček a Arvéd jsou spíše artová díla, jaká ve větší míře ocení diváci a divačky na festivalech. A žádné odkazování na Kristiána, vyfabulované pokračování Švejka, hrátky se skříní, ba ani velmi působivý vizuál na daném faktu nic nezmění. Výpravu a dobovou, místy vskutku až kafkovskou atmosféru zobrazuje film věrohodně, ačkoli za to do značné míry může skutečnost, že v podstatě neopustíme interiéry – nejčastěji se pohybujeme ve zmíněné místnosti, ve vězeňské cele, na chodbě před ní a v ještě jedné místnosti, kde se vyskytuje jakási hospodyňka Andulka (Ivana Uhlířová), která vůbec netuší, jak se do tohoto počinu dostala.

Až dosud Michal Kern nepatřil mezi herce, kterým by byly svěřovány hlavní role. Ona je otázka, jestli mu tahle, jakkoli se do ní položil nesmírně odhodlaně, při dalších nabídkách spíše neuškodí. Nedá se předpokládat, že by časem nahradil Štěpána Kozuba (pravda, dost mu šlape na paty i tady se vyskytující Martin Pechlát) v pozici nejobsazovanějšího, ale současně může být rád, že se u nás nestává, že by jedna výrazná záporná úloha mohla zruinovat kariéru. Naopak po delší době se na plátno vrací Saša Rašilov, jenž v roli vychytralého a nevyzpytatelného Plačka zanechává ještě sugestivnější dojem. Do seriózní polohy přepnul i Petr Čtvrtníček (což se nevidí často), kdežto Jaroslav Plesl se mohl spolehnout na svoje standardní představení.

Arvéd je film natočený podle knižní předlohy, kterou má režisér evidentně dobře nastudovanou, jenže si neuvědomuje, že diváci a divačky ji patrně nečetli. Nehledě na to, že informace v ní otištěné můžou být domněnkami, a tím pádem nemusí jednoznačně popisovat, co se kdy v životě Jiřího Arvéda Smíchovského doopravdy událo. (Trochu, ale fakt jen trochu podobné to bylo u Zdeňka Tomana, který žil a působil ve stejné době). To samo o sobě samozřejmě není chyba, leč v případě Arvéda by rozhodně nebylo od věci se dozvědět pravdu. Získat pro natáčení věci z jeho pozůstalosti nestačí. Při tomto výsledku malinko zamrzí, že spíše nevzniknul počin o Janu Keferovi, který se – mimo jiné – pokusil o zničení Adolfa Hitlera pomocí astromagie. Na jednu stranu potěší, že tyhle doby už dávno minuly. Nicméně na tu druhou platí, že je třeba se mít na pozoru, protože ďábel se na svět pravidelně vrací, aby znepříjemňoval život slušným lidem, kteří chtějí žít v klidu a míru.

FOTO: CinemArt