V divadelní hře se objevuje nacista, přestože je Československo po okupaci 1968 ve spárech Sovětského svazu. Herec si na sobě nechá uniformu i po představení, což může vyvolat problémy. Za režisérem následně přichází mladá holčina Milada (velmi dobrá Antonie Formanová, akorát není jasné, proč se zrovna ona objevuje na plakátu), jež ovšem NENÍ praneteří Julia Fučíka, aby se ho vyptala na téma hrdinství, resp. hrdinství na divadle. V divadelním baru zůstanou spolu s nimi další herci a ředitel. Brzy se však ukáže Rus (Alexej Gorbunov, známý z Michalkovova remaku Dvanácti rozhněvaných mužů nazvaného prostě 12 nebo z Posledního žoldáka s Jean-Claudem van Dammem), který už má nepřekvapivě něco vypito a který tvrdí, že prodává benzín. Jak asi tohle může dopadnout?

Inu, může to dopadnout tak, že se někteří z osazenstva nevyhnou vyhrožování střelnou zbraní. Jedinou ženu v místnosti nakonec vožralej okupant nenechá se vysvléknout a odebere se do suterénu, kde dostane pořádnou ránu. Následně se vyloženě nabízela prověřená zápletka spočívající v uvrhnutí postavy – v tomto případě nasáklého Rusa – do představy, že se vrátil zpátky do minulosti a byl zajat nacisty. Klidně by mohla být rozvíjena do konce filmu, jelikož by jistě taky skýtala prostor pro satiru. Jenže tvůrci u ní dlouho nezůstanou. Místo toho nezvaného hosta jaksi zabijí. Co se asi tak může dít potom?

Inu, může se dít v podstatě všechno, co smysluplná dramaturgie v takové situaci dovoluje. Hledají se výmluvy, a pak výmysly toho, co s ním udělat. Šlo by ho podpálit? Šlo by ho někam odvézt? Viník si to začne vyčítat, načež ho ostatní upozorní, že vlastně udělal správnou věc, protože sejmul nepřítele. Později dojde k velice citlivému a nosnému tématu zbabělosti. Jak osobní, tak národní. Vzpomeňme, že před druhou světovou válkou se na hranicích s Německem stavěly bunkry. Sám Hitler údajně prohlásil, že kdybychom je využili, do Československa by se nikdy nedostal. Jenže, jak uvedeno, Okupace nepojednává o té nacistické, nýbrž o komunistické.

 










 

Z nervozity pramenící napětí v místnosti a mezi postavami postupně velice poutavě graduje. Až do momentu, který ledacos z pracně vystavěného do značné míry zboří. Jedná se o zvolání, které začíná slovy: „Z hlediska vyššího principu mravního …“ Vzhledem k tématu a názvu snímku se zrovna tohle sice nabízelo, ale když přihlédneme k tomu komediálně-satirickému podtextu, nelze to nevzít jako dehonestaci Krejčíkova vynikajícího mrazivého dramatu, které patrně nikdy neztratí nic ze své působivosti. Okupace v té současné záplavě českých a nejen českých filmů zřejmě nezanechá takový dojem, jaký by zanechala v devadesátkách. Trochu provokativně píchá do vosího hnízda a to, o čem vypráví, stoprocentně stojí za zamyšlení, byť tvůrci občas pozapomínají na některá důležitá (historická) fakta.

Okupace je film, na který mělo minulý rok přijít tolik lidí, co na Prvoka, Šampona, Tečku a Karla, protože má co říct. Ačkoli je taky možné, že jeho skutečné kvality naopak odhalí až čas. Třebaže by to na první pohled řekl málokdo, oba zmíněné projekty mají společného jmenovatele. Konkrétně v osobě Martina Pechláta, který se v Okupaci dostane k úžasně napsanému, cca tříminutovému plamennému monologu. Tak úžasnému, že snad ani nemůže být původní, protože takhle precizní text se v českých filmech v současnosti málokdy vidí, resp. slyší (navíc je audiovizuálně taky zajímavě stylizován). Co na tom, že skončí tím nejočekávanějším způsobem? Z Okupace dopomáhá udělat podívanou, jaká by určitě neměla zapadnout!

FOTO: Bontonfilm