Nutno podotknout, že se jedná o ledajaký film! Podepsal se pod něj Jean-Jacques Annaud, který se ve své tvorbě často vydával do minulosti – do hodně vzdálené i relativně nedávné. Také proslul díky projektům se zvířátky, ve kterých ovšem muselo ideálně jedno zvířátko vždycky umřít. Teď vyměnil umírající zvířátka za hořící katedrály a stvořil podívanou, která přináší intenzivní fyzický prožitek, který opravdu „nikoho nenechá chladným“. Osobně jsem v kině takový nezažil od válečného dramatu Na život a na smrt (Lone Survivor). Francouzký režisér navíc dokazuje, že je možné jakožto hraný film natočit v podstatě věrnou dokumentární rekonstrukci bez toho, aby se diváci nějak nudili. A rozhodně to není pouze o tom, že až na droboučké výjimky obsadil herce a herečky, nikoli samotné tehdejší protagonisty (např. z řad hasičů), jako to udělal Clint Eastwood v Paříž 15:17.

Natáčení předcházela pečlivá příprava, na základě které bylo nutné vystavět repliku katedrály a využít podobných v okolí. K tomu se připojilo několik filmových kouzel a zhlédnout výsledek by mělo být povinností jak pro příznivkyně a příznivce kvalitních počinů, tak pro ty, kdož zbožňují historické památky. Na obě sorty čekají necelé dvě hodiny, během kterých prostě nelze odtrhnout oči od plátna. Lidé z první sorty podle naprosto dokonalých záběrů brzy poznají, že bezmála osmdesátiletý režisér má filmařinu pořád v malíku (tedy až na to nadužívání hudby). Druhou sortu bude zřejmě pojímat hrůza z toho, že před nimi mizí památka, která stále sestávala i z 850 roků starého materiálu.

 










 

„V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozatní a charismatický démon, oheň,“ trefně prohlásil Annaud. Počítám, že každý to má jinak, ale za sebe píšu, že když pomineme Titanic, tak za mnohem sugestivnější považuju dílka, kde postavy bojují se stejným živlem, jako záchranné složky tři roky zpátky v Paříži. Namátkou jmenujme Oheň, Okrsek 49, Hrdinové ohně nebo Kdo mi jde po krku. Přitom lhostejno, jestli se zakládají na skutečné události či nikoli. Požáry vypadají ve filmu z vizuálního hlediska obecně atraktivně. A co se týče odpovědi na druhou nejdůležitější palčivou otázku (hned po té, jestli se někdy Richard Gere a Julia Roberts dají dohromady i v reálném světě): „Chtěl bys radši uhořet nebo se utopit?“ Odpovídám utopit a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, když hoříte, tak to pálí. A zadruhé, viděl jsem drama Notre-Dame v plamenech.

Během expozice budeme svědky ohromujících, majestátních záběrů – jak na vnitřek, tak na vnější strany katedrály. A protože původ požáru zůstává dodnes zahalen tajemstvím, nabízí nám i tvůrci více variant – nedopalek cigarety od jednoho z rekonstruujících dělníků, jiskry při řezání pilou, zkrat natažených elektrických kabelů … Rozzuřený muslim naštěstí chybí. Zato tady máme Afroameričana, který se první den chystá do práce coby hlídač. Jeho jediný úkol spočívá v dívání se před sebe na zařízení, kde se nesmí rozsvítit světýlko a spustit alarm. Pak se musí informovat ostraha, případně nařízený na telefonu.

Právě postava hlídače svou chybkou nastartuje řetězec nešťastných událostí, kvůli kterým se požár rozšířil. Nejedná se ale o hlavní postavu. Tou je doopravdy samotná katedrála. Z těch lidských bude největším adeptem ani tak ne generál Gontiel či prezident Macron, jako spíše kurátor Laurent Prades, kterého průšvih zastihne při akci na zámku ve Versailles, který se nechází cca 22 kilometrů od francouzské metropole. Jinak se uplatňuje především kolektivní hrdina, tj. všichni, kteří tehdy přispěli k tomu, že to nedopadlo o hodně hůř. Zkrátka se musí neustále řešit nějaké nesnáze – když se podaří v těžkém obkleku a s hasicí technikou vyškrábat po úzkém schodišti, jsou zamčené jediné široko daleko jediné dveře. Když dorazí robůtek Colossus, co vypadá trochu jako WALL-E, ukáže se, že příliš nepomůže. Když se zadaří záchrana trnové koruny s nevyčíslitelnou hodnotou, bude prozrazeno, že se jedná o pouhou vábničku, neboť ta skutečná jest dobře uschovaná v trezoru.

 










 

A propós, Annaud na několika místech jednak používá multiscreen, avšak teď jde především o to, že nechává promluvit náboženské duchovno. Což se vzhledem k tomu, kde se nacházíme, pochopitelně nabízí. Dočkáme se tedy božích očí z propálené střechy, slzičky stékající po tváři jisté svaté a ochuzeni nebudeme ani „zázraků v podobě „chůze po vodě“. Taky není možné nezmínit malou holčičku, co navzdory hrozícímu nebezpečí vběhne zpátky, aby zapálila svíčku, která není jako ostatní. Že by potomek ženy, která, jak víme, cca o dva kilometry dál pod hvězdným nebem spánkem věčným spí? Není to ovšem tolik působivé, jako realisticky hmatatelné události, například srdcervoucí propad sutin do hlavní lodi, venku poletující žhavé uhlíky či roztavené olovo. V každém případě platí, že takový Paul Verhoeven ve svých dílech naráží na křesťanské hodnoty, především tedy na postavu samotného Ježíše Krista, o poznání sofistikovanějším způsobem (nejen viz loňská Benedetta). Nicméně taková epizodka se starou paní, která v době hořící katedrály řeší na střeše uvíznutou kočičku, jest pro srovnání fakt absurdně úsměvná.

Notre-Dame v plamenech je velkolepý katastrofický spektákl, jednoznačně srovnatelný s řadou těch hollywoodských. Ke všemu je znát, že natáčení muselo být nesmírně náročné. V některých momentech vystřídá režisér epický přístup za lyrický. Kupříkladu ve scéně, kdy voda dopadá na obří zvon. A funguje to tak precizně, že zamrzí, že u nás nebude možné zhlédnout film v kině IMAX. Ačkoli zrovna tenhle jest natočený tak, že úplně nezáleží na tom, jestli ho uvidíme na největším plátně nebo třeba v malém sále kina Lucerna. Ve všech případech si totiž zpětně uvědomíme řadu věcí (třeba tu, že při namočení hasičského obleku není dobré lézt přímo k ohni), z nichž některé se svým přesahem dají zařadit do mnohem širších souvislostí (třeba existenciálních).

FOTO: Bioscop