Hrdý Napolitánec vytvářel už před dramatem Následky lásky hodně osobité i osobní počiny, kterými vždycky měl co říct. Nicméně, trochu paradoxně, svého vrcholu dosáhnul s filmečkem Tady to musí být. Ačkoli mnozí by na první příčce upřednostnili spíše Velkou nádheru, protože za ni dostal Oscara. Ve své děkovné řeči zmínil legendárního fotbalistu Diega Armanda Maradonu, jenž v letech 1984-1991 válel právě ve městě nedaleko od Vesuvu. Stal se absolutní modlou a na jihu Apeninského poloostrova všechny pobláznil. Během svého tamního působení stihnul za svou rodnou zemi odehrát dvě finále na mistrovství světa. V šestaosmdesátém se výrazným způsobem podepsal pod zisk titulu. Zvláště ve čtvrtfinále proti Anglii předvedl úchvatné sólo přes polovinu hřiště. Nedlouho poté, co zaznamenal gól rukou, který tehdejší rozhodčí nepostřehli. „Jestli to byla ruka, tak jedině Boží,“ prohlásil později.

Celý film začíná Maradonovým citátem o tom, že si myslí, že nebyl nejhorší. Ale jinak se nedá tvrdit, že by se veškeré dění točilo kolem něj. Ano, během expozice se řeší, jestli přestoupí z Barcelony. A když se tak stane, je to veliká událost. V jedné scéně to vypadá, že ho lidi na ulici, včetně hlavního hrdiny, zahlédli v autě. Ale nebyl to náhodou jenom týpek z blízkého krámku, co mu je hodně podobný? I na stadion zavítáme, abychom viděli, jak si po tréninku přidává a trénuje přímé kopy. Dočkáme se i triumfu, který vyžene Napolitánce do ulic. To vše na pozadí událostí, které zažívá mladý Fabietto Schisa.

 










 

Italové mívají velkou rodinu. Tenhle klučina není výjimkou. Podobně jako bratr se zakoukal do tetičky Patrizie (Luisa Ranieri), která je velmi sexy a dobře to ví. Navíc svou přitažlivostí ráda provokuje, takže neřeší, jestli jí náhodou zrovna nevypadlo ňadro. A tím pádem nemá problém s tím, aby se na lodi slunila nahá, přestože tam zdaleka není sama. Fabiettův strýček se kvůli tomu dokáže vpravdě po italsku naštvat. Třeba jednou v noci, když jeho milá přijde domů a v kabelce má hromadu peněz. Samozřejmě ji hned podezřívá z toho, že se prodává, ale ona ve skutečnosti souhlasila s odvozem do kostela, kde Malý mnich v typicky sorrentinovsky surreálné scéně zajistil, aby mohla mít děti. Opravdu se může stát zázrak, anebo šlo pouze o boudu ušitou jiným služebníkem božím, aby mohl důvěřivou krásku takříkajíc „prošáhnout“?

Jiná příbuzná zase poprvé přivede ostatním ukázat svého nového přítele, což se nesetká zrovna s kladnými ohlasy. Rodiče hlavního hrdiny jsou fajn. Hlavně teda hodná, vitální mamka (Teresa Saponangelo), jelikož táta asi stále udržuje vztah s milenkou. Zahrál si ho Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, takže tady k žádnému zmatení dojít nemůže. Postav se na nás totiž během expozice nahrne celá řada a každá chce něco říct, což přináší zmatek. Nicméně pranku, že jedné z nich volala asistentka Franca Zeffirelliho, se pousmějeme i tak. Jindy zase zavítáme na konkurz pro nový film Federica Felliniho, kam dorazí i jedna úžasná kráska.

Režisér nám vůbec, vlastně v celé své kariéře, opakovaně připomíná, jak moc má ženy rád a jaký má pro ně respekt. Třeba když hlavní hrdina zamíří na Capri s kamarádem pašerákem, který je zralý pro kriminál (evidentně není camorrista), pošle ho nádherná boháčova přítelkyně někam. A nesmíme opomenout ani baronku, která přes pokročilý věk neváhá využít příležitosti, kdy si může zasouložit. Velice bizarní scéna, která se ale klidně mohla takhle odehrát, protože Paolo Sorrentino jest v Boží ruce hodně osobní a vrací se do dob svého opravdového mládí, tj. nikoli tohoto.

 










 

Pořád dokáže mistrně měnit rytmus scény. Problém spočívá v tom, že v průběhu celé své režijní filmografie, ke které začal tíhnout právě v době, ve které se v Boží ruce pohybujeme, má tendence sklouzávat k těžkopádnějšímu vyprávění, které často nedovolí některým nosným tématům naplno zarezonovat, přitom žádnému z děl – včetně Božského, Mládí nebo i Boží ruce – na umělecké hodnotě nepřidalo. Pokud pomineme tenhle tradiční nedostatek, jeho styl se tady přeci jen proměnil. Vizuálně zůstává precizní, avšak některé dlouhé scény především v závěrečné třetině postrádají jakoukoli pointu. A když už ji mají, je nám jasná už v jejich polovině – viz pokec u moře s režisérem Antoniem Capuanem, který předtím v divadle neváhá přede všemi shodit nadějnou mladou herečku.

Boží ruka dokazuje, že když Sorrentino vzpomíná na dětství a dospívání, není to totéž, jako když na tato období svého života vzpomíná Guiseppe Toranatore, který nás na nedalekou Sicílii přenesl v projektech Bio Ráj, Baaria a započítat sem můžeme i Malenu, na kterou jsem si při sledování Boží ruky párkrát vzpomněl. Jeho tvorba nepostrádá poetiku, která by se dala lehce připodobnit k ranějším dílům od Zdeňka a Jana Svěrákových. Svou velkou zásluhu na tom má kvalitní scénář, precizní režie a nádherná hudba, která upřímně dojme. Není snadné vědomě vyprávět o osobních prožitcích. Sorrentino jakoby si naopak udržoval od diváků odstup a díky zvolenému stylu vyprávění se nedaří se do příběhu naplno ponořit, takže se stáváme spíše nezávislými pozorovateli. U jeho předchozích titulů tohle neplatilo.

FOTO: cinema.de