Starší rocker (obléká se spíše jako metalista) je hlavní postavou tohoto filmu. Jmenuje se Cheyenne (kdo ví, jestli je to jeho pravé jméno) a vlastní velký dům v Irsku. Svou hudbou a texty (kterými dokázal výrazně ovlivňovat některé fanoušky) si vydělal dost peněz a stále dostává autorské odměny. Pořádně neví, čím by se měl zabavit, a tak si se svou manželkou (hasičkou) často pinká ve vypuštěném bazénu. Kamarádí se se stejně „gothic“ středoškolačkou (kdo ví, jestli ovšem opravdu chodí do školy) a v podstatě se jen tak poflakují. Když ale zjistí, že jeho otec, se kterým se nějakých 30 let neviděl, podřídil vše pátrání po jistém Aloisi Langem, nacistickém oficírovi, který ho v koncentračním táboře ponižoval, rozhodne se Cheyenne vykonat to, co jeho otec nedokončil. Zmíněného nacistu chce najít a pomstít se.

Asi tak po padesáti minutách sledování tohoto filmu jsem začal přemýšlet nad nějakým podobným dílem, a … na žádné takové jsem nepřišel. Už samotný příběh přináší cosi nevídaného a krajně neobvyklého a jeho zpracování je zase kapitola sama pro sebe. Bývalý slavný rocker, který si dokonce zahrál i s Mickem Jaggerem, tedy promiňte, Mick Jagger si zahrál s ním, se na svém „turné“ po části Spojených států setká s řadou zajímavých lidí. Žádná vystoupení ale nečekejte, protože teď má tedy jiný cíl, než zaujmout svou hudbou přihlížející. Ačkoliv je pravda, že hudbu si diváci tohoto filmu přesto užijí v hojné míře, a vlastně uvidí i jeden velký koncert – ten herecký.

Málokterou z předchozích rolí Seana Penna můžeme označit za takto unikátní. Postavu typu Cheyenna si určitě přeje zahrát každý charakterový herec, protože i pro zkušeného profíka rozhodně představuje velkou výzvu. Přestože je Cheyennovi okolo padesáti, stále se obléká, maluje a lakuje stejně jako za mlada. Není divu, že se ho v supermarketu dvě slečny leknou. Už tady nám ale svým činem napoví, že pomsta mu nedělá žádné problémy. Ani náhodou však nesouhlasím s tím, že by byl něco jako „dítě v dospělém těle“.

Na jeho mentálním rozpoložení se jistojistě promítlo, že frčel (asi nejen) na heroinu, stejně tak jako událost, kterou kdysi způsobily jeho texty. V několika momentech totiž přesvědčí, že ač tak možná od pohledu nepůsobí, vůbec není hloupý. Například ve scénách, kdy svému kolegovi vypráví, co ho nejvíc štve, když se jakožto lovec nacistů zastaví u Langeho bývalé ženy a vydává se za jejího bývalého studenta, nebo při setkání s ostatními lidmi (za všechny jmenujme mladou ženu s malým synkem a Roberta Platha, člověka, kterého napadlo přimontovat na zavazadla kolečka), kterým Cheyenne vždy pokládá chytré otázky, popř. reaguje bystrými odpověďmi. Pro někoho může být nepřizpůsobivým monstrem typu Střihorukého Edwarda, ale ve skutečnosti je již spíše tím „vynálezcem", který má schopnost takovéto nepřizpůsobivé „Edwardy" vytvářet. Raději se však už naštěstí věnuje ušlechtilejším věcem.

Režisér Paolo Sorrentino patří právem k nejuznávanějším současným režisérům. Filmem, kterým si tuto pozici vydobyl, se stalo drama Božský o italském předsedovi vlády Giulio Andreotti. S ním byl oceněn Cenou poroty na festivalu v Cannes, a především byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší masky. V jihofrancouzském přístavním městě porotě tehdy v roce 2008 předsedal právě Sean Penn, který po zhlédnutí zmíněného titulu chtěl se Sorrentinem spolupracovat. Je jedině dobře, že u nás Tady to musí být zařadila do programu i některá multikina, protože výsledek této spolupráce by mělo vidět co nejvíce lidí. Zdůrazňuju, že ať příběh možná zavání dramatem, má Tady to musí být mnohem blíže k velmi inteligentní komedii.

Režisér je také spoluautorem scénáře (spolu s Umbertem Contarellem), čemuž se rozhodně nemůže nikdo divit, protože jakýkoliv jiný tvůrce by měl s jeho realizací nepochybně velké problémy. Nejde jen o samotný příběh, který je podivný i podivuhodný zároveň, ale i o vypravěčské schopnosti, kterými by režisér dokázal zajistit, aby správně fungoval. A ty Sorrentino má. Všechny různorodé postavy, se kterými se Cheyenne potká, jsou uvěřitelné a do dějové linie, která tvoří kostru druhé poloviny filmu, téměř dokonale zapadají. Snad pouze setkání s onou mladou ženou a jejím dítětem jakoby si Cheyenne vymyslel. Tady se ale nabízí otázka, jestli náhodou celá cesta do USA není pouze výplodem jeho fantazie, mohli bychom říci, jakýmsi „tripem“. Jeho způsob uvažování a místo, kde bydlí Lange, by tomu napovídaly, ale na druhou stranu by pak musel mít film asi jinou závěrečnou scénu.

Důležitou roli hraje, jak naznačeno, také hudba, která Cheyenna na cestě doprovází. Samotný film se jmenuje podle skladby This Must Be The Place o skupiny Talking Heads, přičemž její autor má na svědomí i další písně v tomto filmu, a sám si tu i zahrál. Titulní skladba zazní ve scéně na jakémsi koncertě, přičemž tato scéna působí jako jakési intermezzo, rozdělující první část filmu (kde hlavní hrdina dělá věci, které mohou klidně dělat i jiní „gothic people“) od té druhé (kde hlavní hrdina dělá věci, které většinou dělají jen hrdinové „revenge flicků“ a nikoliv „gothic people“). Maximálně pozoruhodná je také kamera Luky Bigazziho, který jakoby některé scény proměňoval ve své kameramanské cvičení a zkoušel všemožně experimentovat. Film tak přináší mnohé nevšední kompozice záběrů, ovšem je třeba dodat, že celkově po řemeslné stránce jde o naprosto precizní záležitost.

Tady to musí být patří k těm filmům, které můžete vidět několikrát a stále v nich budete nacházet něco nového. Skutečně se jedná o v mnoha ohledech originální dílo, které byste mohli projednou upřednostnit před nějakým tradičnějším počinem typu nákladného hollywoodského spektáklu, adaptace úspěšné knihy či nepatrně „klišoidní“ romantické komedie.