Jeho první stopa ve světě stříbrného plátna, se kterou měl šanci coby herec a/nebo producent oslovit širokou veřejnost, tedy komedie Keanu –Kočičí gangsterka, byla doposud tou nejvítanější a nejzdařilejší (spolu s dramatem BlackKKlansman). Pak si najednou uvědomil, že se chce jako režisér věnovat hlavně serióznějším záležitostem a tématům. V době počínající mohutné korektnosti do značné míry objevil mezeru na trhu a přišel s velice poplatným počinem nazvaným Uteč, za který získal Oscara a který následovalo bizarní WTF, jaké dostalo prostý název – My. Nepřekvapivě nezaváhal, když se naskytla příležitost přetvořit Candymana. Neváhal při tom výrazně promlouvat do psaní scénáře, což samo o sobě od zhlédnutí tohoto počinu docela odrazovalo. Výsledek je v podstatě něco mezi bizarním remakem a pochybným sequelem.

Zatímco třeba při sledování Black Panthera se nelze zbavit dojmu, že skoro nikdo z diváků a divaček nedokázal prokouknout, že si vedoucí představitelé Marvel Studios udělali z Afroameričanů legraci (výjimku tvoří akorát samotný titulní hrdina, jenž se mezi ostatními superhrdiny se svými schopnostmi rozhodně neztratil), nový Candyman pro změnu navádí de facto k „rasismu naruby“. Všechny afroamerické postavy jsou zobrazovány buď přímo jako vyloženě kladné, anebo se tvůrci vždycky snaží jejich prazvláštnější počínání něčím ospravedlnit. Kdežto běloši a bělošky jsou vykresleni buď jako figury s předsudky vůči Afroameričanům, anebo jako hloupé bytosti, co si neuvědomují závažnost situace – viz holčiny hromadně vyvolávající titulní bytost na školních záchodcích.

Do toho všeho samozřejmě nesmí chybět superkorektnost v podobě zastoupení menšin, jakkoli je v případě takovéhoto bijáku vlastně totálně neopodstatněná. Pravda, od doby, kdy po otevírací sekvenci naskočí úvodní titulky, to jde s tímto Candymanem jenom z kopce. Od té doby totiž zažehnou jiskřičku naděje pouze dvě scény – v jedné se hlavní hrdina Anthony McCoy dostane do situace, kdy za zrcadlem nevidí sebe, nýbrž Candymana, a v té druhé zůstane jeho milá Brianna (Teyonah Parris) uvězněna v prádelně. Jenže prakticky hned poté jsme svědky další pokřivené snahy o to být nedoslovný, což ovšem v tomto případě znamená vyloženě divný a vyloženě divný určitě nerovná se dobrý. Kór když při tom nedostatku invence máte nutnou potřebu vykrádat Mouchu. 

 










 

Nelze se zbavit dojmu, že sledujeme víceméně bez ladu a skladu nesouvislé a nepromyšlené vrstvení scén za sebe, což mělo zřejmě prohlubovat psychologický efekt (u Peeleho by se tak nestalo poprvé), nicméně režisérka Nia DaCosta z toho zjevně začala mít těžkou hlavu už někdy při neskutečně zdlouhavé vernisážní pasáži. Přitom ta výše vzpomínaná úvodní slibovala, že by mohla osvětlit některé nejasnosti originálu, především že by mohla nabídnout ucelenější a jasný pohled na titulního zabijáka s hákem místo ruky a včelami kolem hlavy. Vracíme se v ní na sídliště Cabrini-Green do roku 1977, kdy dostane malý klučina za úkol jít vyprat prádlo, přičemž před barákem stojí bílí poldové a dole v místnosti za ním ze zdi vyleze Candyman. Nicméně když v následujících osmdesáti minutách dělají nezajímavé postavy nesmyslné věci, sotva jim můžeme držet palce, natož abychom se tedy pokoušeli v celém filmu hledat nějaký hlubší psychologicky smysl.

Candyman z roku 2021 se zároveň patrně snažil – jak naznačuje loutková sekvence u závěrečných titulků – představit novou skupinu hrdinných černošských mučedníků, kteří ale přece nemůžou být vnímáni jako kladné postavy. Tady Peele zase poněkud přestřelil, stejně jako v případě nedotažené postavy kritičky s tváří Rebecky Spence a stejně jako momentu, kdy dojde k vraždě, během které má však hlavní hrdina radost, že ve zprávách zmíní jeho jméno, neboť se zabíjelo před jeho obrazem – špatná reklama je taky reklama, ne? Za normálních okolností by se jednalo o zajímavý sociálně-kritický podtext, jenže u Candymana působí trochu vytržený z kontextu, takže se znovu musíme ptát: „Proč?“ I tohle spíše jenom dokládá bezradnost scenáristů při psaní tohoto, bohužel, zbytečného remaku, který podle očekávání obsahuje pár explicitnějších krvavých scén, leč ve všech ostatních se řeší vesměs nezáživné záležitosti. Suverénně největší předností tak bude bezpochyby zvuková stopa.

P. S.: Bonusová sekce na Blu-ray obsahuje tři prodloužené scény a k tomu dalších osm videí, včetně rozpačitého alternativního konce, klasického filmu o filmu (promluví i Tony Todd), totálně divného povídání o umění, videa nakukujícího do tvorby hudebního skladatele nebo vyprávění o loutkových sekvencích. Vše vrcholí dvacetiminutovou debatou, které se kromě Colmana Dominga zúčastní například jedna psychoterapeutka či jedna spisovatelka (všichni pochopitelně Afroameričané) a řeší obecný dopad Candymana. Tvářilo se to býti velmi přínosné, jenže nakonec budeme svědky vyjádření, kdy se jinými slovy říká pořád dokola to samé (vlastně už při předchozích videích můžeme snadno získat pocit, že si někteří tvůrci asi dopřávali nějaké ilegální látky). Ve finále tak zamrzí, že aktéři a aktérky při debatě spíše nezaostřili svoji pozornost čiště na Blaxploitation filmy. Nicméně všechna čest distributorovi, že jsou všechny materiály opatřené českými titulky. 

FOTO: Forum Film