Vychází z toho nápadu/té skutečnosti, že pod USA se údajně nacházejí nevyužívané spletité tunely o celkové velice dlouhé délce. V roce 1986 se v kalifornském městě Santa Cruz konala pouť. Někomu už to může připadat strašidelné, ale pokud patříte do této sorty, tak vězte, že se tam stalo ještě něco strašidelnějšího. V zrcadlovém bludišti (nikoliv nepodobném tomu petřínskému), natrefí holčička Adelaide na holčičku, které vypadá úplně stejně! V současnosti je Adelaide dospělá, nicméně z toho zážitku jakoby se stále docela nevzpamatovala. A proto vyrazí s manželem a dvěma dětmi na dovolenou do toho samého Santa Cruz! A představte si, že to neměla dělat.

Jedné noci přijde zprvu pouze tupě zírající čtyřčlenná rodina, aby vytvořila svou vlastní verzi Funny Games. Všichni při nosí při okupaci na sobě stejnou kombinézu a mají slabost pro nůžky. Ta kombinéza se ještě dá odůvodnit, avšak je otázka, čím se zrovna nůžky dočkaly té pocty, že můžou být v tomto hororu zbraní zabijáků, kteří navíc vypadají stejně jako jejich protějšky. Proč nemají nože, krumpáče, motyky, meče, sekery, indiánské flusačky nebo motorové pily? Mluví však pouze dospělá žena, a to značně creepy hlasem. Otec-dvojník není nejbystřejší. Dcera-dvojnice si užívá, když má protějšek strach. Malý klučina má zase zálibu ve žhářství. A tak se všichni setkají, aby si vyslechly příběh ženy-dvojnice o dvou totožných dívkách se zcela rozdílnými životními příběhy.

Těžko říct, proč ta expozice musí být tak příšerně dlouhá, když se během ní nestane skoro nic pozoruhodného, natož napínavého. Poté vykročí Peele cestou bizarní, leč nikoli ve smyslu debilní, nýbrž zamyšleníhodnou. Včetně té trochy ironie či evidentního pokusu o sociální/rasový podtext, který by nám určitě došel i bez toho, že když se jedna z postav zeptá dvojníků, co jsou zač, žena-dvojnice bez skrupulí odpoví: „Jsme Američani.“ (Totiž originální název US může být i zkratka pro United States, tedy Spojené státy.) Zároveň se dá snadno vyčíst myšlenka o tom, že násilí plodí násilí, byť ani Peele nechce být v souvislosti s tímto tématem explicitní, což chtít rozhodně měl. Holt sledujeme další biják od společnosti Blumhouse. 

V podstatě nejintenzivnější pasáž zažijeme v chytrém domě Adelaidiny kamarádky, který je snad ještě chytřejší než Důvěrný nepřítel. Ačkoli v nevhodný moment klidně pustí Good Vibrations od The Beach Boys. A když už je řeč o písničkách, minule v Uteč (jedna z postav tady ve zjevné narážce řekne „Get out“, tedy originální název vzpomínaného předchozího Peeleho počinu) to byla Sikiliza Kwa Wahenga, tady už na začátku uslyšíme tento song, během kterého spatříme hromadu králíků, které tu mají své vlastně nikoliv čistě symbolické opodstatnění. Jenom trochu zamrzí, že chybí údaj o celkovém počtu mrtvých v tomto bijáku.

My je film, u kterého si pořád ještě nejsem jistý, jestli je stupidní nebo precizní. Spíše bych se přikláněl k první variantě s tím, že ta druhá platí akorát pro monumentální finální záběr, ve kterém se pořádně proletíme krajinou nad mírovým a pospolitým lidským řetězem. Bylo by vlastně docela zajímavé, kdyby k takovéto situaci došlo najednou i v reálném světě. Naopak závěrečné odhalení zajímavé není, protože si troufám tvrdit, že ho osm z deseti diváků odhalí během úvodní patnáctiminutovky. A více bych o Nás už raději neprozrazoval.

FOTO: CinemArt