Nicméně v následujících minutách nejde o vraždění, nýbrž o budování napětí, které pramení z nejistoty. Víme, že ve škole není něco v pořádku, že nejodpovědnější osoby s největší pravděpodobností něco tají. Netušíme však, odkud přesně může přijít nebezpečí. Od ředitelky Blancové (Joan Bennett)? Od rumunského správce Pavlose? Od spolubydlící Olgy? Od staré nevrlé babky s dítětem? Od červů na stropě? Anebo se snad může stát, že budeme mít co do činění s temnými, nadpřirozenými silami? Ve zvukové stopě je nám opakovaně nazančováno, o co doopravdy jde. Ačkoli se snadno může stát, že vzhledem k vynikajícímu, vpravdě nevšednímu a chytlavému hudebnímu motivu od skupiny Goblin (viz také soundtrack k Phenomeně), můžeme tuhle nápovědu nezaznamenat.
Vedle hudby jest nepřehlédnutelnou složkou Suspirie její unikátní barevná paleta, která umocňuje psychedeličtější zážitek. Podobná kombinace barev, hudby a tance byla k vidění snad už jenom v Climaxu od Gaspara Noého. Přestože to obvykle bývá u kultovních záležitostí spíše na škodu, ani Suspria se nevyhnula předělávce s Dakotou Johnson. Jiná, konkrétně v režii Davida Gordona Greena s Natalie Portman v hlavní roli, se nakonec nerealizovala, takže zmíněný režisér později přetvořil Halloween, zatímco zmíněná herečka obula baletní piškoty v Černé labuti. Nicméně Suspria vlastně není ani tak o tancování.
Suspiria je pro Festival otrlého diváka určitě vhodným dílkem, protože do značné míry útočí na všechny smysly. Přináší tedy intenzivní zážitek – jeden z těch, na kterých se zub času prakticky nijak neprojevil. Snad až na tu nerealistickou krev, občas až přílišnou předvídatelnost a zbytečně dlouhou sekvenci na náměstí funguje stále výborně. Přitom původním záměrem bylo, aby hlavními hrdinkami byla dvanáctiletá děvčata. Na jednu stranu by se teprve jednalo o superoriginální počin, nicméně na tu druhou by byl skoro jistě odsouzen ke komerčnímu neúspěchu. Mně osobně připadá trochu zvláštní jedna věc. Suspirii jsem poprvé viděl tak pět šest roků zpátky. A když jsem se letos podíval znova, připadalo mně, že sleduju úplně jiný film, než tenkrát. Partně je právě tím, že jsem se tehdy nechal čistě pohltit audiovizuální stránkou a nedbal té obsahové.
FOTO: otrlydivak.cz