Na úvod bude dobré uvést, že v knize nejsou žádné fotky. Dále zasluhuje zmínku skutečnost, že autorka Molly Haskell se vehementně hlásí k feminismu. Nabídku napsat stručný životopis Stevena Spielberga však neodmítla, protože má stejně jako on židovské kořeny. Její náklonnost k feministickému hnutí se naštěstí ve velké míře do této její práce nepromítla. A to, že nepůjde do větší hloubky, je jasné už podle tloušťky. Nikoli její tloušťky, nýbrž podle tloušťky samotné knihy. Protože ucelený životopis filmaře, který jest v branži už 60 roků a který má na kontě bezmála 40 celovečerník titulů, do dvou set stránek opravdu nenarvete. Přitom i v pětasedmdesáti natáčí dál, avšak autorka poslala tuhle svoji publikaci do tisku už v roce 2017.

Celkem si v ní můžeme přečíst 18 kapitol, což znamená, že dva i tři počiny se musí vejít do jedné, přestože jsou často nejen žánrově rozdílné. Tak jako kupříkladu Indiana Jones a Chrám zkázy ve dvojici s Purpurovou barvu. Jede se tedy chronologicky až po Lincolna s Mostem špionů. To znamená, že vůbec nebude řeč o titulech Obr Dobr, Akta Pentagon: Skrytá válka, Ready Player One: Hra začíná, West Side Story a Fabelmanovi, stejně jako bodou pouze okrajově jmenovány projekty, které rodák z Cincinnati produkoval, anebo nerealizoval. S Molly Haskell se navíc odmítnul bavit, což udělal u každého svého životopisce. A tak se bývalá kritička častokrát odvolává na biografii od Josepha McBridea, jejíž druhé vydání vyšlo v roce 2010 a je pro ni neotřesitelně pravdivým zdrojem inspirací a informací. Věřme, že se v tomhle nemýlí. Zato stoprocetně víme, že rozhodně neudělala chybu, když čerpala z tohoto dílka.

Jinak začínáme tradičně předmluvou a hlavně dětstvím, ve kterém došlo k událostem, které se do značné míry proplétají celou Spielbergovou tvorbou. Ačkoli jich určitě bylo více, než hádky rodičů a komplikovanější vztahy s nimi nebo zjištění o svém židovském původu a vyprávění o holocaustu. Přidat totiž můžeme i výzdobu synagogy, praskání v rádiu, výrazné otcovské figury, sledování roje meteoritů či postavu tzv. „vřískajíci ženy“ (neplést s La Lloronou). Pamatujme taky pořád na ten podtitul Život ve filmech. Toho se autorka až na drobné výjimky drží a její stručnější rozbory – pravda, z větší (č)i menší části možná převzaté – jsou mnohdy velice přínosné, zamyšleníhodné a na dané dílo vlastně v kontextu znalosti režisérova osobního života vrhají zcela nové světlo, což platí také o četných zajímavostech jako té, že z úcty režíroval Lincolna v obleku. To mimo jiné znamená, že i v ryze komerčních bijácích najdeme aspekty, které jsou pro něj velmi, velmi osobní.  

 










 

V 70. letech se drali do popředí noví tvůrci, z nichž se vedle Stevena prosadili také jeho kamarádi George Lucas, Brian De Palma nebo Francis Ford Coppola, s nimiž se scházel v domě na Nicholas Beach, kde pochopitelně nemohla chybět ani tehdy velice divoká Margot Kidder. Jenže se od nich lišil svým přístupem, kdy se držel daleko od pití a drog. Nutno dodat, že pasáže z raných let bývají často v životopisných knihách takovým nutným zlem, protože se spousta čtenářek a čtenářů těší, až se dostane k pojednávání o filmech, které znají. Nicméně snímek Firelight, který zmiňuju i tady a který byl uveden v jediném kině s šestisetdolarovým ziskem, naznačil, že talent a potenciál se plnohodnotně uplatnit ve světě stříbrného plátna má jeho tvůrce vskutku obrovský.

Jenže kdyby nepotkal ty správné lidi, kteří by mu minimálně v začátcích výrazně nepomohli, měl by to o poznání složitější. Start mezi profesionály započal ve studiu Universal, které později poskytlo prostory pro jeho vlastní společnost, ale zároveň se od něj na přelomu století/tisíciletí v nepříjemnější finanční tísni distancovalo. V každém případě kniha neopomíná ani na jeho televizní tvorbu, včetně režie historicky první epizody seriálu Colombo. Dozvíme se rovněž, co předcházelo vzniku známého televizního Duelu. O debutovém kinofilmu Sugarlandský expres se dočteme více poznámek, nikoli však tolik, jako v příapadě Čelistí, které ustanovily termín „Blockbuster“ a které se ze msty musely obejít bez Charltona Hestona. Právě jimi startují ty velice pozoruhodné autorčiny rozbory.

 










 

Bohužel je nepředkládá u každého filmu. Například velkolepý Válečný kůň si od ní vysloužil jeden jediný odstaveček!!! Velké zklamání z tohoto pohledu představuje kapitola 15, ve které se věnuje dvěma počinům, které osobně ve Spielbergově filmografii řadím možná úplně nejvýš, tj. Chyť mě, když to dokážeš, který byl natočen za poněkud zběsilejších podmínek, a Minority report – sci-fi, která rozhodně nepůsobí současným dojmem, jak Molly tvrdí. I tady se ale můžeme zamyslet nad velkolepostí úvodních scén (jaké u slavného režiséra skutečně mnohdy vydají za samostatný film), stejně jako nad tvrzením, že „magie a realita nejsou oddělené“.

Důležitý byl také rok 1977, kdy poslal do kin Blízká setkání třetího druhu, na které jaksi zareagoval George Lucas se svými Star Wars, přičemž oba tvůrci se v osmdesátkách rozhodli pro spolupráci na sérii o jistém archeologovi. U jeho prvního dobrodružství byl i producent Frank Marshall, zatímco jeho pozdější manželka Kathleen Kennedy se připojila až s E.T.: Mimozemšťanem a Poltergeistem, kterého údajně Spielberg režíroval místo Tobe Hoopera.  U zmíněné kultovní sci-fi z roku 1982 zase mnohé potěšil svým jedinečným napojením na lidské srdce (v této činnosti od té doby hodně vyniká), ale zároveň vrhnul špatné světlo na Věc od Johna Carpentera, která si na uznání musela delší dobu počkat.

O tom se v knize Steven Spielberg – Život ve filmech nepíše, protože při té stručnosti na to zkrátka nezbylo místo. Tak jako nezbylo místečko na sázku, díky které má titulní tvůrce dodnes peníze ze Star Wars ságy. Zato dojde na zajímavou myšlenku, která tvrdí, že každý film povětšinou nějak navazuje na předchozí, což by mělo platit u kteréhokoli režiséra. V případě pozoruhodné Purpurové barvy to úplně nesedí, ačkoli se nelze zbavit dojmu, že kdyby vznikla letos, tak by jistě hned několik z celkových jedenácti nominací na Oscara proměnila ve vítězství. Tenkrát v polovině 80. let totiž vyšla navzdory tolika šancím zcela naprázdno. Ovšem nutno zopakovat, že při oněch rozborech častokrát s autorkou nejde nesouhlasit. Navíc jimi navnadí na zhlédnutí dosud nezhlédnutých bijáků.

 










 

Manžel herečky Kate Capshaw, jíž asi záměrně sabotoval kariéru, aby byla s ním, působí na první pohled zcela bezkonfliktním a výhradně slušným dojmem. Jenže na svém kontě má taky nějakou tu kaňku. Třeba v podobě (ne)přiznávání scenáristických kreditů nebo faktu, že když se nadchne pro nějaký nápad, častokrát má tendence jej stůj co stůj vydávat za svůj. Zřejmě opravdu sprostou vykrádačku scény z dramatu Zastihla mě noc, kterou využil pro Schindlerův seznam, raději paní Haskell také nezmiňuje, respektive o ní patrně ani neví. Ví však o jeho strachu z únosu (neznámo, jestli teroristy nebo mimozemšťany), kvůli čemuž svého času bydlel v domě ve skále, jestli v něm náhodou nebydlí dodnes – jak mně kdysi řekl Čech, který mu ve spolupráci s jedním americkým architektem ve druhé polovině osmdesátek spolupomáhal zařizovat newyorský byt. Každopádně při povahách obou osobností nakonec asi dobře, že se zamýšlená spolupráce se Stanleyem Kubrickem na A. I.: Umělé inteligenci vyvinula ve finále trochu jiným směrem.

Steven Spielberg – Život ve filmech vypráví o člověku, kterému na druhou stranu nelze upřít mnohé kvality a zásluhy. Třeba v tom smyslu, že to byl do značné míry právě on, kdo pozvednul dříve ryze zábavné žánry na seriózní úroveň. A patří k těm tvůrcům, jejichž snímky bývají skoro vždycky technicky/řemeslně precizní, a u nichž má snad každé postavení kamery jasné opodstatnění. A bezpochyby platí, že některé události z jeho filmů dostávají po přečtení této knihy nový rozměr. Sice udělal pár přešlapů, nicméně povětšinou je dokázal vykompenzovat dalším velkým úspěchem. Poznámky v textu odkazující na konec knihy – na rozdíl třeba od této práce o Paulu Verhoevenovi – samotný text vlastně dále nerozvádějí, pouze odkazují na zdrojový materiál. Kniha také postrádá nějaké závěrečné shrnutí. Ale to bude dáno tím, že se Steven Spielberg ani v těch pětasedmdesáti do důchodu nechystá. V jeho případě můžeme dodat: Naštěstí.

FOTO: knihydobrovsky.cz, cinema.de