Začínáme akční scénou pomalu jak z Čety. Ve zbytku tohoto počinu pak probíhá boj výhradně na americké půdě a jedinými zbraněmi nejsou kulomety, pistole nebo nože, nýbrž slova a zákony. Vracíme se na počátek 70. let minulého století, kdy stále probíhala válka ve Vietnamu. Analytik Daniel Ellsberg na zakladě tajných dokumentů zjistil, že účast USA v této válce se začíná rovnat velikému průšvihu. Vlády čtyř prezidentů skutečnou situaci skrývaly před veřejností, ale neustále posílaly na opačný kout světa vojáky, protože se chtěly vyvarovat ponížení hrdých Spojených států amerických.

Novinář Neil Sheenan platil v té době už za kapacitu ve svém oboru a když se mu okopírované tajné vládní materiály nazvané The Pentagon Papers dostaly do rukou, neváhal je v The New York Times otisknout, čímž pořádně naštval přední představitele Států včetně úřadujícího prezidenta Richarda Nixona. Článku se chytnul i novinový plátek The Washington Post, který díky jedné hippiesačce získal materiály nejprve částečně, a potom díky správným kontaktům celé. Zbývalo jenom učinit rozhodnutí, jestli i přes zákaz informovat veřejnost o lžích, kterými byla krmená … A tohle rozhodnutí leželo na bedrech majitelky Katharine Graham, přičemž nápomocni jí byli šéfredaktor Ben Bradlee a hrstka dalších kolegů.

Na první pohled to vypadá, že Akta Pentagon: Skrytá válka nebudou – podobně jako třeba Skrytá čísla – pro našince dostatečně zajímavá/srozumitelná. Ale opak je pravdou, protože obsahují témata, která jsou stále aktuální. A to nejen v režisérově rodné zemi. Vedle politiky, resp. politiků, kteří lhali tehdy, lhali předtím i potom a lžou až dodnes, se do popředí dostává také téma svobody, které je určitě nejen mně osobně velice blízké. V případě Akt Pentagon: Skryté války jde především o svobodu tisku, protože ani Katharine Graham, ani Bena Bradleyho, ani Daniela Ellsberga nikdy nikdo fyzicky nenapadne, třebaže se to asi klidně mohlo stát.

Všechno v pořádku, jelikož svoboda slova patří k zásadním principům demokracie. A tehdejší situaci značně komplikovala osoba Richarda Nixona, jehož dvakrát uvidíme, resp. spíše uslyšíme za zdmi Bílého domu telefonovat, přičemž z jeho projevu je znát, že se snaží v úřadě razit heslo Ludvíka XIV., tedy: „Stát jsem já.“ K tomu musíme zmínit nastevení amerických zákonů, dělání klíčových rozhodnutí s ohledem na jejich následky a samozřejmě tehdejší úmornou práci novinářů, kteří neměli k dispozici internet a většinu času trávili tím, že si poctivě ověřovali všechny informace. Znovu něco, co mně je blízké.

Taky v případě tohoto projektu dává Steven Spielberg na odiv své vypravěčské mistrovství, kdy mu i v díky dlouholetým spolupracovníkům, tedy kameramanovi Januszi Kamińskimu a střihačovi Michaelu Kahnovi stačí k vyjádření určité emoce třeba jen chytře na sebe nastřižené dva záběry. Tenkokrát navíc svedl dohromady Toma Hankse, jenž rozhodně ve svém projevu nezapře mnohaleté zkušenosti, a pochopitelně Meryl Streep, ze které už spousta lidí musí mít za ty roky a nominace pocit, že je to nějaká naše tetička nebo dobrá známá.

Akta Pentagon: Skrytá válka mají blíže k projektům typu Hrdinové a zbabělci nebo – abychom zůstali u Stevena Spielberga – k Lincolnovi. To znamená, že se jedná o spíše komornější počiny. To ale pochopitelně vůbec nevadí. I proto, že dvaasedmdesátiletý režisér dokáže vytvořit napětí a přenést katarzi taky v momentech, kdy víme, jak celá záležitost dopadne. Akta Pentagon: Skrytá válka je z hlediska tématu rozhodně důležitý snímek, ale když ho celkově vzato srovnám s ostatními „novinářskými filmy“ typu Noviny, Spotlight nebo Na odstřel, tak přeci jen o něco zaostává. Tedy lépe řečeno zaostával by, nebýt té závěrečné scény, díky které mají Akta Pentagon: Skrytá válka vlastně už od roku 1976 svoje pokračování.

FOTO: Vertical Entertainment