Duben

Rozhovor: Agnieszka Holland … část PRVNÍ

Vydáno dne 15.04.2024
Oceňovaná rodačka z Polska začíná v dubnu 2024 natáčet v České republice film o Franzi Kafkovi, opět podle scénáře Marka Epsteina. V minulém roce běžela v našich kinech Hranice, která byla ke zhlédnutí i letos v rámci festivalu Jeden svět. Za autentický příběh o uprchlické krizi z rozhraní Polska a Běloruska se ve světě dočkala uznání. Agnieszka Holland se ho za ni nakonec dočkala i ve své rodné vlasti, byť komise vybrala za polskou stranu do oscarového klání Jagnu, kterou spolurežíroval Hugh Welchman (rozhovor), a byť zprvu musela čelit drsným útoků ze strany polské vlády, která ovšem ve volbách nedlouho po premiéře padla.
FDb: Než přejdeme k serióznějším tématům s Hranicí, zeptám se na váš jiný moc pěkný film Ve stínu Beethovena (recenze). Diane Kruger v něm hraje Annu Holtzovou, skladatelovu zapisovatelku. Natrefil jsem na různé informace. Některé tvrdí, že má reálný předobraz, jiné, že je čistě fiktivní …
Agnieszka Holland: Je v podstatě fiktivní. Beethoven měl v určitém okamžiku nějakou zapisovatelku, která byla zároveň mladá skladatelka a o které se říkalo, že ho napodobuje. Potom ale zmizela, i když my jsme našli část její tvorby, takže víme, že byla velmi zajímavá. Nějaké indikace ze skutečnosti tam ohledně téhle postavy byly, ale ta samotná postava neexistovala.

Vlastně i v Šarlatánovi je řada fiktivních postav, údajně včetně bylinářky, která ho učila …
Ne, zrovna ta bylinářka Mülbacherová je pravdivá. A ten asistent taky, i když měl ve skutečnosti dva nebo tři asistenty.

Při sledování Šarlatána jsem měl pocit, že chalupa, ve které bylinářka bydlí, je stejná chalupa jako ta ve vašem filmu Přes kosti mrtvých
Ale není. (smích)

 










 

OK. Tak ještě k Ve stínu Beethovena. Ten film jsem viděl několikrát. A vždycky, když se na něj dívám, mám pocit, že to samotné natáčení, i tím, jak je to komorní příběh, muselo být hodně pohodové …
Z toho natáčení nemám špatný pocit. Akorát jsme natáčeli v Maďarsku, což nebylo příjemné, protože s Maďary není snadné komunikovat. Natáčeli jsme ten koncert, což je desetiminutová sekvence, která se točila čtyři dny a která byla mimochodem záběr od záběru velice pečlivě připravená. Moje dcera udělala přesný storyboard. Nakonec jsme potřebovali výbuch potlesku, ale ti maďarští komparzisti vůbec netleskali. Tak jsem na ně začala pak i křičet, protože se mi nikdy nestalo, že bych z lidí nemohla vytáhnout takovou spontánní emoci. Nějak to nemají v povaze.

Je pravda, že měl Beethovena místo Eda Harrise původně hrát Anthony Hopkins?
Určitě jsme ho měli na seznamu. Ale já jsem chtěla Eda, protože se s ním velmi kamarádím a předtím jsem s ním udělala dva filmy. Ale producenti zkoušeli i pár jiných herců.

Ed Harris pak kritizoval MGM za špatnou distribuci toho filmu v Americe …
Oni ten film utopili. Byly tam nějaké změny, protože to vzali na poslední chvíli, ale pořádně nevěděli, co s tím filmem udělat. Nebo do něj nechtěli investovat. To se mi stalo víckrát.

Pojďme k Hranici. Byla jste už od doby, kdy jste začala psát scénář, rozhodnutá, že ji budete chtít natočit černobíle?
Myslela jsem na to už skoro od začátku. Jednak mám ráda černobílé filmy, jednak se tenhle odehrává v lese, jednak to přivolává imaginárium druhé světové války a holocaustu, který tam bylo velmi přítomné, protože během druhé světové války byl hned vedle tábor smrti v Sobiboru, ve kterém byla vzpoura, a uteklo tam několik set vězňů, kteří se schovávali se po těch lesích. Skoro všichni byli nalezeni místními a udáni nebo zavražděni. A když tam najednou [kvůli té současné krizi] začali jezdit náklaďáky a vojáci a psy, tak všichni místní a aktivisté měli pocit, že se ocitli v nějaké rekonstrukční situaci.
Ale taky jsem chtěla, aby se to od určitého okamžiku stalo takové bezčasové. Pochopitelně víme, že se to děje teď a máme tam rekvizity jako telefony, ale zároveň se existenciálně nacházíme v krajních situacích. Zároveň pro mě i v případě Hranice byl inspirací film Démanty noci od Jana Němce. A ta černobílost byla navíc estetickým způsobem ovládaná snadněji, než kdyby to bylo barevné. Protože když točíte rychle, tak ty barvy nemůžete kontrolovat. A chtěli jsme dokumentárnost toho vyprávění, takže se to snoubilo velmi dobře. Ale černobílý film jsem si vždycky chtěla natočit. Už když jsme dělali Hořící keř, ale to televize nesouhlasila, takže jsme ho natočili slabě barevně. A tady mi nikdo neříkal, co nesmím, protože všechno bylo, že nesmím. V tom jsem měla svobodu a s kameramanem jsme se rozhodli do té černobílé jít.

Říkala jste, že jste chtěli začít natáčet v únoru 2022, ale kvůli začátku války na Ukrajině jste natáčení odložili …
To bylo kvůli tomu, že jsme neměli pokrytý rozpočet. Chtěli jsme začít v březnu 2022. A když jsme hledali peníze, tak vypukla válka. Získat je pak bylo ještě těžší, protože utečenci na běloruské hranici pak nikoho nezajímali, když byla na Ukrajině válka a miliony lidí odtamtud utíkaly. Takže jsme se sami sebe ptali, jestli vůbec stojí za to ten film natočit. A když jsme potom viděli ten neuvěřitelný kontrast v přijetí jedněch a druhých, tak to bylo zřejmé. Šlo i o to ukázat, kde jsme a kde nejsme schopní solidarity. Nemůže se všechno vysvětlit rasismem. Ukazuje to, jaký je v člověku potenciál dobra a zla a jak snadné je potlačit jedno nebo druhé. A jak strašně se to odvíjí od těch, co mají politickou zodpovědnost.

Takže ten konec z polsko-ukrajinské hranice je přidaný, anebo jste místo něj vystřihli nějaký původní?
Konců jsme měli několik, pak jsme to ve střihu trochu rozhazovali. S tím koncem jsme si trochu hráli. Před natáčením jsem nejdříve myslela, že použijeme dokumentární záběry z té hranice, ale ono to nefungovalo, tak jsme velice rychle natočili naši hranici. Ta invaze, to bylo něco tak silného a brutálního a nečekaného a nepředstavitelného ... U polských hranic se během prvních dnů ocitly asi čtyři miliony utečenců. Někteří zůstali, někteří šli dál a někteří se vrátili. Poláci na to nebyli připravení, ale ta první akce solidárnosti byla neuvěřitelná. A ukázalo se, že lidé chtějí být dobří, když mohou a když věří, že to je správné.

 










 

Výraznou roli ve filmu hraje Maja Ostaszewska, která v roce 2021 sama vypomáhala na té polsko-ukrajinské hranici. Byl to jeden z důvodů, proč jste ji obsadila? Že vám například prozradila vlastní zážitky, které jste potom do filmu začlenila?
Já ji mám strašně ráda jako herečku i jako osobu. Je výtečná a ráda se na ni dívám, protože z ní pramení taková inteligence, kterou herec nezahraje, když ji nemá. Fakt je, že je velmi angažovaná a velmi motivovaná. Na té hranici byla s aktivisty v lese několikrát a pomáhala tam. A hodně o tom mluvila v médiích. Využívala svoji popularitu, aby se o tom dozvědělo co nejvíce lidí. Byl to jeden z důvodu, protože jsem najednou měla na místě konzultantku. Taky byla extra motivovaná a já jsem potřebovala herce, kteří nemají strach. Mohlo se stát, že by je na základě účasti v tom filmu nikdo potom nechtěl zaměstnat. Tehdy jsme nevěděli, že strana s orwellovským názvem Právo a spravedlnost volby prohraje. Musím říct, že těch herců a filmařů, kteří se na hranici angažovali, bylo víc. A někteří herci, kteří se o té situaci na hranici nějak projevili, byli vyhozeni ze seriálu, který produkovala veřejná televize. Takže to nebylo tak jednoduché. Ze strany herců to byl akt odvahy.

Přemýšlela jste, že byste natočila Hranici pro větší autenticitu čistě s neherci?
V tom filmu je i několik neherců v menších rolích. S neherci je to trochu jiný přístup. A myslím, že s neherci bych potřebovala více času, který jsem neměla. Protože ten scénář jsme psali tři a navzájem jsme si ho vyměňovali, takže to trvalo jen pár měsíců. Pak jsme taky neměli mnoho peněz a nechtěla jsem ten film točit dlouho, protože jsem se obávala, že to bude nebezpečné. Že vláda třeba nějakým způsobem do toho natáčení zasáhne. Jinak mám ráda profesionální herce. Jsou takový zvláštní druh lidstva a mají velkorysost, jakou málokdo má. A jsou samozřejmě schopní doručit to, co jako režiséři a režisérky potřebujeme.

Točili jste přímo u té polsko-běloruské hranice?
Ne. Jsou to státní lesy a je tam plno vojáků, takže to by nám nepovolili. Ani jsme jim nechtěli dávat scénář, protože bychom pak mohli mít problémy. Točili jsme v soukromých lesích vedle Varšavy a našli jsme místa, která vizuálně korespondují s tím, co jsme dokumentovali ve skutečném lese na hranici.

Jak vypadá situace na polsko-běloruské hranici v současnosti?
V březnu akorát přišla zpráva o mrtvém emigrantovi, který byl v těch lesích nalezený. Ale minulá polská vláda na tuhle zprovokovanou krizi zareagovala tím způsobem, že řekla, že lidská práva v ní nemají žádný význam a odpovědí může být násilí, propaganda a lež. Nehledě na to, že jsou u toho děti.

Na Českých lvech jste mluvila o tom, jaké vám v Polsku právě ještě politici ze strany Právo a spravedlnost dávali negativní nálepky a jména. Hranice pak šla v Polsku do kin nějaké dva týdny před volbami, což někdy bývá kontraproduktivní a vidíme to i u nás, když začnou zase vyplouvat na povrch Babišovy lži a špíny, které se přitom zakládají na prokazatelné pravdě, tak ho lidé tím spíše volí, protože ho mají za chudáčka, do kterého se všichni trefují. Ale pokud vím, tak nebylo vaším prvoplánovým záměrem Hranici uvést před volbami …
Jo, původně jsme ji chtěli pustit až po volbách. Většina politiků, které znám, říkala, ať to raději nepouštíme. Právě proto, že měli strach, že to může uškodit. Takže pustit ten film do kin před volbami byla velká zodpovědnost, protože to mohlo zahrát na jednu i druhou stranu. Ale nebylo jiné východisko, když po uvedení v Benátkách začal na mě ten útok. Bylo by nečestné to neukázat veřejnosti, u které věřím, že v ní jsou dospělí a mravní lidé. A taky bychom nechali prostor pro tu nenávistnou vládní propagandu. Byla to trochu výzva, protože jsem nevěděla, jestli tím neuškodíme naší budoucnosti. Ale nakonec to bylo naopak.
Ty nenávistné projevy vůči mně a vůči tomu filmu byly nejlepší propagací, jakou jsem mohla mít. Udělali to tak přehnaně, že to lidi začalo zajímat. Tehdy vládnoucí politici o mně říkali, že jsem Goebbels a že jsem Hitler. Pak někdo vzdělaný přidal, že jsem Leni Riefenstahl. Pak si uvědomili, že to nekoresponduje s tou hranicí, kterou máme s Běloruskem, tak řekli, že jsem placená Lukašenkem. Polský prezident pak připomněl větu, kterou psal polský odboj na zdi během německé okupace, že „Jenom svině sedí v kině“. Tehdy šlo o to, aby se nechodilo do kina na propagandistické německé filmy, které běžely třeba před komediemi. Ale lidi na ně chodili stejně, protože v té strašné době potřebovali nějaké rozptýlení.
A prezident řekl, že Hranici neviděl a že na ni ani nepůjde, protože za takovou příšernou věc nebude utrácet peníze. Tak mu mladí začali automaticky posílat peníze, aby na Hranici mohl jít. A pak řekl, že „Jenom svině sedí v kině“. Vznikla díky tomu na internetu spousta memů a lidi si začali volat: „Seš dneska svině?“ Odpověď byla třeba: „Jo, jo. Jsem svině. Tak se potkejme třeba před kinem Atlantik.“ Jsem si jistá, že ten film nějakým způsobem přispěl k výsledku voleb, i když pochopitelně asi ne v nějakém velkém množství. Ale za několik týdnů na něj přišlo skoro 800 000 tisíc diváků. Najednou se ukázalo, že realita je jiná, než jak o ní mluví veřejnoprávní televize. To bylo dobré.

 










 

V České republice jste po těch útocích měla velkou podporu a věřím, že ji tady budete mít ve všem, co děláte. Na bývalého polského ministra spravedlnosti Ziobra, kterého jste překřtila na „ministra nespravedlnosti“, jste podala žalobu …
Ta žaloba trvá. Ale on teď těžce onemocněl. Někteří tvrdí, že to předstírá, ale tomu se mi nechce věřit. Ale tu žalobu nestáhnu, protože chci na něm jako kompenzaci nějaké peníze, jaké bychom samozřejmě všechny dali na aktivistické účely.

Zajímavé bylo, že jeho nástupce vydržel v tom úřadu jenom měsíc …
Prezident, místo toho, aby dal možnost na uspořádání vlády většině, která vyhrála volby, dal to ještě té předešlé straně. Takže měsíc tam fungovala fiktivní vláda, která nemohla vládnout. Vědělo se, že v parlamentu proto nic neprojde, což opozdilo hodně věcí. A během toho měsíce nadělali ještě hodně zlého.

Říkala jste, že po těch útocích jste měla letět polským letadlem do Toronta, ale protože jste nevěděla, kdo by se tam mohl objevit, nechtěla jste letět osm nebo devět hodin v nenávistném prostředí, a tak jste změnila let. Známí vám potom při pobytu v Polsku zařídili bodyguardy …
Měla jsem dva. Byl to podivný pocit, že v mé zemi nemůžu jít svobodně na ulici a že za mnou chodí takoví dva hmotní muži. Ale bylo to taky velmi zábavné a zajímavé, protože pro ně to byla úplně jiná zkušenost. Do té doby ochraňovali jenom politiky nebo nějaké byznysmeny. První zkušeností byla slavnostní premiéra Hranice, která se nakonala v obchodním centru v kině s osmi sály, takže tam bylo pár tisíc lidí. Kdy to skončilo, tak se na mě všichni vrhli a objímali mě. To pro ty bodyguardy bylo strašné. A známí, když vás odchytí a chtějí vám něco říct, tak vám chytají ruce. A to je pro ty bodyguardy úplně to nejhorší, co se může stát. Ten dav byl ale přátelský. Když jsme pak odjeli, tak jsem viděla, že jsou úplně mokří od potu. Říkali, že něco tak strašného se jim ještě nestalo.
Ale pak za mnou začali jezdit po těch setkáních a začalo je zajímat, na co se lidi ptají. Dokonce začali dělat i určité kritiky. Třeba: „Ten, co dneska vedl tu debatu, byl úplně slabý a pokazil to.“ Nebo: „Dneska jste byla skutečně dobrá.“ A když jsem jela do Francie, tak se nechtěli se mnou ani rozloučit a jeli se mnou až nějakých dvacet kilometrů za Varšavu.

Jaké byly naopak nejlepší a pro vás nejpůsobivější ohlasy na Hranici?
Jedna mladá holka po projekci toho filmu v Bordeaux na debatě řekla: „Říkáte, že váš film nezmění svět, ale změnil můj svět.“ Tuhle větu si nosím jako takové krédo. To je v podstatě největší cena, jakou jsem za ten film dostala.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Česká televize, Bioscop, cinema.de
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Starý Dub

Sedmaosmdesátiletý Ken Loach znovu boří mýtus o tom, že ani výborný režisér nemůže natočit v pokročilejším... celý článek

DVD

Recenze: Nový svět

Terrence Malick se ve své tvorbě vrátil i do vzdálenější minulosti, ovšem tahle výprava na začátek... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz