Na Severní velké planiny zavítalo monstrum z vnějšího vesmíru. Jak víme z Paroží, indiáni jsou zvyklí na nejrůznější legendy a mýtické příběhy, takže jim to zjevně ani není příliš divné. Evidentně netrpí strachem z neznámého. A to ani tehdy, když jsou příslušníci jejich kmene a kamarádi nevybíravě masakrováni. Píše se rok 1719, takže nemůže být nejmenších pochybností o tom, že se setkáme s kultovní zbraní, kterou dostal ve dvojce detektiv Mike Harrigan za „dobrý lov“. A pravděpodobně natrefíme i na jejího majitele Raphaela Andoliniho, který – na rozdíl od komiksu vydaného vydavatelstvím Dark Horse – není pirátem, nýbrž jedním z francouzských trapperů. Stejné činnosti se věnoval i Hugh Glass, jenže ten se střetnul pouze s medvědem. Tady dojde na konfrontaci s daleko nebezpečnějším protivníkem.

Poprvé od AvP, tedy crossoveru s vetřelčí ságou, se do středobodu vyprávění dostává žena. Lépe řečeno dívka, jelikož indiánka z kmene Komančů jménem Naru (Amber Midthunder) evidentně potřebuje nabrat zkušenosti, ačkoli sama je přesvědčená o své nadřazenosti nad všemi ostatními muži z kmene, kteří jí podle jejího mínění brání v rozletu. No, asi všichni zainteresovaní historikové by potvrdili, že mezi indiánskými kmeny v Severní Americe v období 300 roků zpátky ženské emancipaci pšenka nekvetla. Nicméně Naru jest de facto už od začátku exponována nikoli jako hrdinka, nýbrž jako HRDINKA, která jest vždycky ve všem o krok napřed, takže nám bude brzičko jasné, že ostatní jsou předem odsouzeni k tomu stát se kořistí.

 










 

Severoamerická divočina není to samé jako latinskoamerická džungle, ani jako americké velkoměsto. Situování příběhu, resp. Predátora, do neokoukaného prostředí se ukázalo býti dobrou volbou, byť se tvůrci v některých záběrech od zápletky odklánějí tak daleko, že můžeme získat pocit, že sledujeme dokument od National Geographic. Velmi hezká je scéna, ve které hmyz sežere hlodavec, hlodavce sežere had a hada zneškodní Predátor, jenž si poradí i s medvěděm, tudíž není nejmenších pochybností o tom, kdo by se nově ocitnul na vrcholu potravního řetězce … kdyby ovšem mimozemský návštěvník neměl místo hladu jiný cíl, konkrétně lov.

Dobře si vybavuju, jak velké vyvolalo pochybnosti, když bylo oznámeno, že se scénáře k Terminátorovi: Genisys chopí Patrick Lussier, jenž měl na kontě tituly jako Dracula 2000 či Drive Angry. A ještě lépe si vybavuju, že se mnozí stejně nedůvěřivě dívali na fakt, že se o Predátora bude starat Dan Trachtenberg, který zkoušel zaujmout Ulicí Cloverfield 10. V některých momentech je jeho nezkušenost znát. Chyba byla vlastně i v tom odkazovat na vynikající originál, třebaže tomuto se v současnosti nevyhneme snad v žádném z hollywoodských sequelů/remaků – ať už opakováním replik, nebo v tomto případě snahou titulní monstrum příliš neukazovat. John McTiernan pro to měl tenkrát dobrý důvod, jelikož celou úspěšnou a oblíbenou sérii startoval. A ten strach z neznámého fungoval na jedničku.

 










 

I proto, že se podařilo dát dohromady famózní obsazení, kdy všichni herci a herečka Elpidia Carrillo dokázali v divácích probudit zájem o své postavy, přestože ne všichni tehdy platili za velké hvězdy. V tomto počinu sledujeme prakticky výhradně málo známé herce, což v kombinaci s některými momenty svádí k inspiraci Apocalyptem od Mela Gibsona, jenže jemu se podařilo vyhnat autenticitu na maximální možnou míru a ze všech před kamerou dostal výborné výkony, zatímco v Predátorovi: Kořisti většina zúčastněných herecky bohužel nepřesvědčí. A to se pak jakékoli napětí buduje velice obtížně.

Predátor: Kořist je film, který si rozhodně měli vzít na starosti zkušenější tvůrci, protože po Predátorovi: Evoluci by bylo ideální přijít s opravdu kvalitním bijákem, který by navrátil důvěru v celou franšízu. To se bohužel tak docela nepovedlo. Vedle důvodů výše uvedených i proto, že předfinální akční sekvence strčí tu finální (bizarní) hravě do kapsy, což by se kvůli gradaci stávat nemělo. Čili ani tohle nebude zpracování, jaké by si mělo vysloužit pokračování, třebaže se dočkáme několika dobrých věcí, kvůli kterým se nejedná o žádný velký průšvih. Každopádně platí, že si člověk jednak nostalgicky zavzpomíná na Predátory, a jednak si připomene, že stále existují velice pozoruhodné cesty, kterými se s Predátorem můžeme vydat. Kupříkladu jsme dosud neviděli jeho domovskou planetu.

FOTO: cinema.de