Na rozdíl od Jiřího Sequense (Atentát), Seana Ellise (Anthropoid) či Cédrica Jimenéze (Smrtihlav), Jiří Krejčík se spoluscenáristou a autorem povídkové předlohy Janem Drdou atentát pouze v úvodu zmíní. Jinak je zajímá, co nacistická msta znamenala pro obyčejné lidi na malém městě. Podobně jako ve veselohře Škola základ života, sledujeme osudy septimánů, jejich rodičů a samozřejmě jejich učitele. Ve Vyšší principu však musí jít veškerá legrace stranou. I ta zdánlivě malicherná karikatura Heydrichova ksichtu totiž nakonec kvůli dané době nezůstane bez odezvy.

A že tu dobu režisér zobrazuje více než přesvědčivě. Díky černobílému provedení se co do atmosféry může Vyššímu principu rovnat málokterý český film. Přesně takhle to dopadá, když při tvorbě audiovizuálního díla ty klíčové posty (režisér, scenárista, kameraman, architekt, producent, zvukař, skladatel, střihač – ačkoliv jemu už ledacos scenáristé usnadnili) zastávají lidé, kterým nechybí talent, zkušenosti a/nebo nadšení, a kteří sakra dobře vědí, co dělají a co je zapotřebí. Strach a nejistota jsou cítit v podstatě z každého záběru a veškeré napětí se vylévá skrze obrazovku na diváky. Po zatčení se vše ještě znásobí a předzvěst tragédie visí ve vzduchu, takže pro mnohé opravdu není a nebude příjemné se na Vyšší princip dívat. To z něj dělá dost možná nejpůsobivější český horor.

Takový příběh se musel do podoby scénáře rozepisovat celkem snadno. Jan Drda s Jiřím Krejčíkem si vůbec nic zbytečně nekomplikovali a předvedli, že filmařina vlastně nejsou žádné čáry, pokud máte silné téma. Z hlediska dramaturgie a scénosledu dává všechno smysl, neboť jde vždy o logické vyústění předchozích událostí. Například je zřejmé, že když byl otec viděn v autě s nacistickým oficírem, že to s ním dcera bude probírat a pokusí se ho přesvědčit, aby za ním zašel pro dobrou věc. Pochopitelně ho pro jistotu bude sledovat, neboť z jeho chování a slov něvěří, že je schopen jí doopravdy vyhovět. To bychom si jistě dovedli dopředu představit, ale proč bychom to dělali, když bychom se akorát ošidili o tak precizní herecké výkony od všech zúčastněných?

Režisér obsadil spoustu skvělých herců a hereček, kteří se typově ke ztvárnění dané postavy přesně hodí, přičemž tyto postavy mají patřičnou hloubku, takže žádná není zbytečná (včetně zapisovatelky, která pomáhá posílat nevinné lidi na smrt a přitom si v poklidu přikusuje chleba). Rozhodně k této látce – snad i s ohledem na národní historii a hrdost – přistoupili všichni s maximální zodpovědností. Všichni jsou více než uvěřitelní a co je velmi podstatné, i u těch figur, které bychom snadno mohli zařadit mezi záporné, rozumíme jejich názorům a jednání. Doba to byla nesmírně složitá a zdaleka ne všichni jedinci si dokázali zachovat čest a překonali svůj strach s vědomím toho, že každá válka musí jednou skončit. Neboť po ní by se kolaborace a udavačství mohly hrubě nevyplatit.

V obsazení se sešla výjimečná sestava – slušný Ivan Mistrík, uvědomělý Petr Kostka, vynikající Marie Vášová, přesvědčivý Hannjo Hasse, zbabělý Otomar Krejča, tolerantní Radovan Lukavský, nervózní Václav Lohniský, prospěchářský Rudolf Hrušínský. A samozřejmě nelze nezmínit zastánce mravních principů Františka Smolíka, jehož profesor Málek snad také proto, že před realitou raději zavírá okno, působí občas se svým přístupem v červnu 1942, kdy i obyčejné tablo způsobuje u nacistů velký rozruch, přeci jen až trochu naivně, jakoby se schovával ve svém vlatním světě. Ne nadarmo mu ten pohlavár, jinak velice inteligentní a dlouho se tvářící, že není taková svině, namítne, že shovívavost pamatuje ještě leda z trojské války. Třebaže studentům dává předčítat 2 000 roků staré, leč stále nebezpečně aktuální (lidstvo v některých věcech zkrátka není schopné se poučit) latinské texty starověkých myslitelů, sám naplno prokoukne až v samotném závěru.

Jedno jméno ale ještě ční na de všemi. Jana Brejchová na sebe už předtím výrazně upozornila ve Vlčí jámě a v Probuzení. Nejenže byla krásná a talentovaná, zároveň na sobě pracovala a obojí dokázala naplno prodat. Stoprocentně nejsem jediný, pro koho zůstane nejlepší českou herečkou všech dob. Do značné míry se jedná o její zásluhu na tom, že se Vyšší princip řadí k nezapomenutelným filmovým zážitkům. S většinou z výše uvedených má alespoň jednu společnou scénu, přičemž musí předvést celou škálu rúzných emocí.

Původně přece jde o studentku, jejíž největší starost představuje maturita, takže si dopředu zjišťuje zadání testů. A nechce nic podcenit, tak si domluví doučování v přírodě u vody, což by zároveň mohla být ideální příležitost pro začátek milostného románku s hodným a chytrým spolužákem, který doplatí na to, že ne všichni z jeho okolí mají stejný charakter. Ačkoli vlastně s určitostí nevíme, kdo ty tři kamarády udal. Nabízí se mladý Zajíček (v takovém případě jsme ho měli v závěru, když všichni vstávají, vidět sedět nebo se jen velice pomalu zvedat), nabízí se Zajíčkův otec, němčinář Richter, avšak klidně to mohl být kdokoliv ze spolužáků, kterého za celý film blíže nepoznáme, eventuálně uklízečka. V každém případě to nemusí tolik vadit, jelikož důležité není kdo, nýbrž samotná příčina a její následek.

Vyšší princip je nesmírně sugestivní obžalobou totalitních režimů, které se proviňují zrůdnými zločiny proti lidskosti. Nejen tím, že si upevňují moc potlačováním elit a inteligentních osob, které to mohly dotáhnout hodně daleko. A to způsobem, že je buď uvězní, nebo rovnou popraví. Ať už kvůli původu nebo kvůli něčemu, co šlo rozhodně vyřešit méně radikální cestou. V této souvislosti se vybaví kupříkladu dokumentární Poslední let Petra Ginze. V každém případě není pochyb o tom, že kdyby Vyšší princip vzniknul třeba o pouhé čtyři roky později, Oscar by ho neminul. Jednak je svým tématem a zpracováním univerzální, a troufám si tvrdit, že v některých ohledech (tedy minimálně pro obyvatele této země) celkově vzato ještě působivější než Schindlerův seznam.

FOTO: FDb.cz, ceskatelevize.cz