Snad to bylo proto, že trailer byl ze všech uvedených počinů nejpoutavější. A také proto, že Zeptej se prachu jsem dosud neměl neviděl. Velkou úlohu sehrály rovněž vizuálně atraktivní doba a místo. Vracíme se totiž do Los Angeles roku 1933, kdy hospodářská krize ještě nebyla zažehnána. Scenárista (vyšel z knižní předlohy Johna Fanteho) a režisér Robert Towne, jinak ve světě stříbrného plátna vychvalován především za scénář k Čínské čtvrti, se však žádnými krachy na burze nezabývá. Raději sleduje Artura Bandiniho, který přijíždí do města, aby se stal spisovatelem. Kolik lidí mělo před ním i po něm stejný nápad, vyrazit sem hledat bohatství, slávu, pevné zdraví a krásné ženy? Určitě mnoho. No jo, ale kolik z nich se zakoukalo do servírky Camilly?

Do podniku, kde mexická přistěhovalkyně pracuje, si Arturo přijde pro absolutně nepitelné kafe. Následně se jaksi pohádají ohledně pantoflí, resp. huaraches, což vyústí v její přání, aby mu selhalo srdce. A tak to na ni nahraje. Tím se malinko sblíží, ačkoli jejich vztah, do kterého po jistou dobu zasahuje také její kolega Sammy, jest poměrně turbulentní – do značné míry odpovídající její temperamentnější latinskoamerické povaze a jeho impulzivnosti, kdy ho dokáže vytočit třeba její chození po místnosti nebo nalévání kafe v zástěře. Naštěstí se nedostáváme do krajně bizarního spletence á la Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Na druhou stranu Zeptej se prachu místy dost připomíná spíše divadlení inscenaci. Tedy ne z toho úhlu pohledu, že by herecké výkony byly nějak teatrální. Salma a Colin Farrell hrají výborně a tohle drama stojí právě na nich. Chemie mezi nimi funguje a jak v rozhádané, tak harmonické poloze nás nutí nespouštět z nich oči. Několikrát se podíváme do Arturova hotelového příbytku. Vícekrát za ním přijde soused Donald Sutherland, aby buď vrátil půjčené peníze, nebo si je zase půjčil a investoval do masa. Nic dějově převratného tahle postava nezpůsobí, takže bychom se bez ní bývali obešli. Zamrzí, když ji ztvárňuje tak výborný herec.

 










 

Naopak Vera Rivkin s tváří Idiny Menzel (aka Adel Dazeem) je postava natolik pozoruhodná, že se pro hlavního hrdinu stane potencionální velikou inspirací a že by utáhla samostatný film. Jenom pro větší sugestivitu zamrzí, že její jizvy neuvidíme i zepředu, abychom si udělali ucelenější obrázek a více s ní soucítili. Z nádherné ženy, která může mrknutím oka vlastit všechno a všechny, se rázem stává žena-outsider, která se od ostatních liší (byť na první pohled nikdo nic nepozná) a která zoufale potřebuje, aby ji měl někdo rád. Kdokoli. Tohle je přece téma na pořádné, ba až oscarové drama!

Podíváme se i do jejího bytu, kde se ovšem s jistotou nedozvíme odpovědi na všechny položené otázky. Na posledních třicet minut se přesuneme do domku u moře, tedy na další lokaci, která by se dala rovněž vystavět na jevišti, protože se nedá tvrdit, že by moře mělo hrát, kromě té čistě estetické, nějakou zásadní úlohu – na rozdíl od jedné z dřívějších scén. Dost času strávíme uvnitř čtením, což má za následek bohužel především skutečnost, že se děj téměř úplně zastaví. Navíc dojde na tuctovější předfinální twist. Takže není divu, že samotný závěr nemá až takové vyznění, jaké by si zasloužil.

Zeptej se prachu ovšem ledacos zachraňuje a kompenzuje tzv. money shots, tedy velkými celky kupříkladu na dlouhou, auty, lidmi a obchody v dobovém stylu zaplněnou ulici. To rozhodně přidává na velkoleposti. Kdybychom se pohybovali více na východě USA, mohli bychom jenom hádat, odkud se asi vynoří John Dillinger nebo Bonnie a Clyde. Arturo Bandini a Camilla Lopez se – jakkoli by to bylo úžasné – nestanou bankovními lupiči, nicméně film se zabývá jinými serióznějšími tématy, jako jsou kupříkladu frustrace pramenící z tvůrčího bloku nebo rasové předsudky, které se nejvíce projeví při scéně v kině. Na prestižní ocenění ani přesto tenhle biják nedosáhnul, snad kdyby byl býval uveden o deset roků později, tj. v období Brooklynu, Carol nebo Místa u moře.

FOTO: cinema.de