Jsou 50. léta 20. století a v jednom z obchodních domů v New Yorku pracuje Therese Belivetová. To zrovna úplně nezní jako české příjmení, že? Pravda, sama tvrdí, že bylo v průběhu věků ještě trochu zkomoleno. Komu to tvrdí? Přece Carol Airdové – ženě, která před Vánoci přišla koupit dceři dárek a „omylem“ na pultě nechala rukavice. Přesně tak, Carol je vdaná a začít si poměr s jinou ženou je v USA v této době něco nepřijatelného. Obě by tím mohly dost ztratit, ale pokušení je veliké, protože získat mohou lásku od osoby, na kterou podle všeho budou moci vždy za všech okolností spolehnout a se kterou jim bude dobře. A to považují za něco, co za ty možné problémy stojí!

Už ani přesně nevím, jak dlouho filmu trvalo, než mě přesvědčil o tom, že Carol nechce Therese jakožto mladého zajíčka (nebo jak se to říká, když jde o holku – někde jsem, tuším, zaslechnul výraz „křepelka“, případně „křepelička“, ale nejsem si jistý, jestli se používá v celorepublikovém měřítku, takže raději všechno, co je uvedeno v této závorce ignorujte) jenom využít a dostat se jí pod sukni. Vím ale, že šest oscarových nominací pro Carol je až dost. I když vezmeme-li to z jistého úhlu pohledu, ten počet vlastně až tak překvapivý není.

Proč? Abychom si odpověděli na tuto otázku, budeme se muset na chvíli vrátit do února roku 2011, kdy slavnostní udílení cen Akademie filmového umění a věd moderovali James Franco a Anne Hathaway. Představitel Arona Ralstona v dramatu 127 hodin během večera z legrace utrousil, že jsou zároveň oba nominovaní. Anne to popřela. Nebylo to ze skromnosti, jak James tvrdil – skutečně ten rok nebyla nominovaná. V souvislosti se svým filmem Láska a jiné závislosti však poznamenala: „Platívalo, že když se svléknete, budete nominovaní.“ No, vypadá to, že tehdy šlo skutečně pouze o výjimku potvrzující pravidlo.

Rooney Mara a Cate Blanchett se v Carol opravdu objevují nahé ve společné milostné scéně. Co na tom, že je takovou jedinou a že na ni musíme čekat přes hodinu – herečky jsou to slavné a to se počítá. Jasně, někdo může namítnout, že v případě takového tvrzení by musely být nominované i Rosario Dawson za Trans a Jessica Chastain za Zemi bez zákona, nicméně tady by to vzhledem k žánrům bylo až příliš nápadné. A navíc tam nehrají bisexuálky. Na druhou stranu je třeba sportovně dodat, že Rooney Mara je coby Therese hodně roztomilá a tahle postava vlastně ještě pořádně neví, co chce, takže charakterově do značné míry kontrastuje s tou, kterou ztvárňuje Cate Blanchett, která do ní promítla snad všechny své dostavadní herecké zkušenosti. Vztah těchto dvou žen se jinak vyvíjí velmi, velmi pozvolna. Na romantičnosti a působivosti to ale filmu rozhodně nepřidává. 
Film Carol se jinak může pochlubit především pěknými kostýmy (aby ne, když je má na svědomí Sandy Powell) a kvalitní výpravou. V čem naopak precizní není? Ve střihové skladbě. Často se totiž stává, že jedna postava řekne jiné něco důležitého nebo vůči ní udělá nějaké vstřícné gesto a my bychom opradu rádi viděli její reakci, jenže se jí prostě nedočkáme. Určitě existují pozoruhodnější počiny o lesbické lásce, nicméně se musí nechat, že u Carol jsem byl přibližně od poloviny velice zvědavý na to, jak to s těmito dvěma ve finále dopadne.

Carol vychází z knížní předlohy z roku 1952 s názvem Cena soli, jejíž autorka Patricia Highsmith (mimo jiné podepsaná pod skvělým a tady u nás nedávno zrecenzovaným počinem) se k autorství přiznala až v roce 1990! To rozhodně není nezajímavé. Stejně tak ono zimní, potažmo přímo vánoční obodobí dodává snímku na hezké atmosféře. Avšak mám takový dojem, že až si za několik roků na Carol v jakékoliv souvislosti vzpomenu, vybavím si především a hlavně (kromě oné milostné scény) další líbivý herecký výkon v podání Cate Blanchett, vláčky a Rooney Maru v té slušivé santovské čepičce.

FOTO: Bontonfilm