Jeden svět

Recenze: Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Vydáno dne 19.10.2016
Tento pětioscarový film, mnohými považovaný za jeden z těch velice zásadních (prý nejen proto, že v podstatě pomohl formovat hodnocení přístupnosti MPAA), vyšel nedávno na Blu-ray disku. 

 

Martha a George jsou svoji, ale jejich domácnost by neměla nikomu sloužit za vzor. Tedy ne že by domek neměli pěkně vybavený – to mají. Avšak jejich vztah jest poměrně dost turbulentní. Na druhou stranu nikdo nemůže pochybovat nad tím, že se tihle dva prostě hledali, až se našli, a že k sobě patří (třebaže jim evidentně dělá dobře, když se můžou navzájem zraňovat slovy a sem tam dokonce dochází i na fyzické násilí). K tomuto zjištění jsme ovšem nepotřebovali těch 130 minut, neboť je to zcela zřejmé ještě před příchodem hostů, které tvoří mladý profesor biologie (nikoliv matematiky) na jedné vysoké škole a jeho drahá polovička Honey. Jedna zdánlivě banální zmínka potom způsobí, že vstoupí do otevřené války.

A Nick s Honey (George Segal a Sandy Dennis) tomu budou přihlížet, přičemž si divák musí pořád dokola opakovat, proč se prostě neseberou a neodejdou. Rozhodně totiž nepůsobí dojem, že by je chování Marthy a George nějak bavilo a že by jim místy připadalo třeba až fascinující. Kdepak, záhy jejich hádky musí mít dost. Pravda, mladá paní postupně zase tolik nevnímá. Nicméně stejně není snadné se ztotožnit s tím, že se ti mladší nechají odvést, pak zajdou ještě do klubu, a pak nepotřebují dlouhého přesvědčování, aby se vrátili zpět do domu Marthy a George.

Jelikož čím déle s nimi strávíme, tím více musíme mít dojem, že se nejedná o normální lidi, nýbrž o uprchlé chovance. Příběh týkající se jejich syna je nikterak neomlouvá, neboť by museli být opravdu extrémně labilní, aby to prožívali až takovým způsobem, a ještě před zraky cizího páru (není divu, že autor původní divadelní hry nikdy neměl děti). Navíc to, jak se věci doopravdy budou mít, musí být kdekomu jasné relativně záhy. Výjimaje Nicka, který by rozhodně nebyl dobrým detektivem. To znamená, že čekáme dobře hodinu a půl na odhalení, které už stejně dávno známe. To není dobré.

Ve filmu se najdou správně cynické momenty, kdy to vypadá, že tvůrci budou chtít konečně sdělit něco podstatného a přejdou na jedno konkrétní a snáze uchopitelné téma, kterému se budou nadále především věnovat, jenže pak se celá jejich ujetá hra stočí docela jiným směrem. Kdo se bojí Virginie Woolfové? je v dobrém i špatném slova smylu provokativní film, kterému černobílá (ač už se v roce 1966 běžně natáčely barevné snímku, černobílý materiál se stále používal pro díla myšlená zcela seriózně) dodává na své specifické působivosti.

Název je vlastně trochu jinotajný, a když se podaří rozšifrovat, zůstane jenom další mrzutost, protože původní divadelní hra se asi měla pro potřeby stříbrného plátna výrazněji přepsat nebo se měla přepsat jinak a patrně i jiným scenáristou. Kterému by zároveň nebyla nabídnuta možnost stát se producentem. Ernest Lehman přitom předtím i potom vytvořil pozoruhodné věci. V případě Kdo se bojí Virginie Woolfové? se ale ona proklamovaná nadčasovost postupem času jaksi vytratila. Výjimku tvoří akorát herecké výkony Richarda Burtona, u něhož v jednu chvíli nemůžete věřit tomu, jaké nesmysly říká, a jindy mu musíte dát za pravdu. Elizabeth Taylor coby Marthu by občas jeden nejradši uškrtil, ale poté ji zase musí spíše litovat. Burton a Elizabeth přitom tehdy byli skutečně svoji, nicméně asi nikoho nenapadne, aby si tento počin stáhnul na jejich mimofilmový život. Na rozdíl od dramatu U mořeAngelinou Jolie a Bradem Pittem, ke kterému se dostaneme v následujících týdnech.

Kdo se bojí Virginie Woolfové? je prvoplánový emocionální spletenec, který kdyby byl zhmotněn, vypadal by opravdu nejspíš takhle (čímž nemyslím Adriena Brodyho ani Sarah Polley), a nad kterým místy nelze než jen nevěřícně kroutit hlavou. Neříkám, že není hodně dobře zahraný. Neříkám, že není hodně dobře zrežírovaný. Říkám, že jsem se při jeho sledování sem tam hodně dobře bavil. Ale říkám taky, že se v něm dějí věci, které nepatří do filmu, ale na divadlení prkna! Na druhou stranu se tomuto bijáku nedá upřít fakt, že postavy, které se v něm nechází, budete buď mít rádi (i kdyby jenom trochu), nebo je budete nenávidět. Ale nikomu nemohou být lhostejné! Přesto mnohem více zaujaly bonusy na Blu-ray disku (včetně hodinového dokumentu o Elizabeth Taylor) než samotný film, který už rozhodně (na rozdíl od nikoliv úplně nepodobného Boha masakru) nemusím vidět znovu.

FOTO: cinema.de
Hodnocení autora: 6/106/106/106/106/106/106/106/106/106/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Na cestě s mámou Dnes

Další počin, který byl uveden už na lednové přehlídce SCANDI, míří teď do běžné distribuce.&nb... celý článek

DVD

Recenze: Záskok

Brzy vstoupí do kin Panenky na útěku v režii Ethana Coena, který ve čtyřiadevadesátém režíroval se svým... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz