Strejda Brady svému synovci Alanovi tvrdí, že se na ostrově Bongo-Bongo nachází poklad. Brzy to bude moct zjistit, protože se díky svojí zálibě v sázení dostane do průšvihu, ze kterého jej může dostat snad jenom nic netušící Charlie O’Brien, který se právě s papouškem chystá na své loďce díky podpoře sponzora vyrábějícího odpornou marmeládu vyjet z přístavu na cestu kolem světa. Uprostřed oceánu mu zjištění, že se na palubě nachází černý pasažér, nedělá pražádnou radost. Tím spíše, že Alanovy kejkle způsobí, že uvíznou na výše zmíněném ostrově, který by měl být neobydlený. Jenže není. To může situaci s hledáním pokladu značně zkomplikovat.

Vztah postav, které ztvárňují Terence Hill a Bud Spencer, byl skoro pokaždé spíše prvoplánový. Ať už v daném příběhu se znali, nebo se teprve poznávali. Kontrast mezi nimi fungoval, tak jako v případě Laurela a Hardyho. Pro víceméně buddy movies vycházejících také z grotesek ideální kombinace. Jeden si jakožto provokatér druhého dobíral a ten si to nechtěl jakožto „hrozivý medvěd“ nechat líbit. Nicméně jeho dobrosrdečnost mu vždycky bránila se naplno pomstít. Přes větší i menší rozmíšky a neshody se vždycky nakonec usmířili pro dobrou věc, tj. pro spráskání záporáků na jednu hromadu. Legendární dvojice nakonec vyprodukovala osmnáct společných projektů, přičemž by nebylo překvapením, kdyby někteří byli při sledování minimálně zprvu trochu zmatení, jestli se náhodou nejedná pořád o ty samé postavy, když se podobně chovají nebo se podobně jmenují (např. Bud Spencer hraje postavu jménem Charlie jak tady, tak v Sudé a liché).

Tentokrát se musí o stopáž nepříjemně dělit s potrhlým domorodcem jménem Anulu (extrémně přehrávající Sal Borgese) a s pomateným vojákem Kamasukou, pro nějž druhá světová válka neskončila ani v 70. letech 20. století. Není pochyb, že předobrazem této postavy byl Hiró Onoda, kterého jeho nadřízený oficiálně přinutil ve filipínské džungli kapitulovat až v roce 1974. Není to tak, že by japonský důstojník byl takhle přehnaně groteskní, ani že by dál vedl válku proti všem, resp. že by chtěl mít od všech klid jako Walter E. Kurtz. Prostě se jenom ve své poslušnosti a odhodlanosti řídil rozkazem, který v armádě dostal, a pak se na něj holt jaksi pozapomnělo.

 










 

Dostaneme se rovněž do vesnice mezi domorodce, což vzhledem ke vzniku filmu trochu zavání počiny á la Cannibal Holocaust. Jenže tohle je komedie, která své bláznivé ztřeštěnosti naplno dosáhne s příjezdem pirátů, kteří jako by byli bratři Freddieho Mercuryho a zavítali sem z baru Modrá ústřice, který jsme viděli v Policejní akademii. Jestli tohle mělo být vtipné, tak se Mario Amendola se Sergiem Corbuccim hrubě přepočítali. Během sledování Kdo najde přítele, najde poklad jsem si několikrát říkal, jak je možné, že ten samý režisér stvořil tak precizní klenoty v rámci spaghetti westernu. Případné zakomponování humorných prvků do jinak seriózního, dramatického příběhu, mu vycházelo o poznání lépe.

Kdo najde přítele, najde poklad je film, který pořádně zazdil a prohospodařil tu atraktivní a nesmírně nosnou zápletku s ukrytým pokladem na ostrově. Místo toho jsme dostali pouze sled méně souvisejících scének, jaké ani ta nadsázka a tři sličné domorodé ženy nezachrání. Přesto si i tento projekt našel svoje diváky a divačky. Tohle z hlediska vzhledu protikladné duo zkrátka dokázalo přitáhnout a pobavit a vypomoci od složitostí všedních dnů. Hillovsko-spencerovská forma eskapismu navíc fungovala rovněž v zemích mimo jejich rodnou Itálii. Některé ze společných titulů, jakkoli se neobešly bez chyb, můžou posloužit v jistém smyslu jako zdroj inspirace, ovšem to není zrovna případ Kdo najde přítele, najde poklad.

FOTO: cinema.de