Hazard je na Floridě všudypřítomný a ovládají ho zločinecké gangy. Nejvlivnější osobou se tváří býti Řek Paragoulis. Všestranný Johnny má za úkol se do gangu infiltrovat a zničit jeho aktivity. Problémem by ovšem mohla být jeho všestrannost, která vedle nadání pro různé sporty zahrnuje také zálibu v sázkách všeho druhu. Pomoct mu při potírání ilegálních činností má Charlie Firpo, který převáží věci kamionem. Klidně i několik delfínů, když na to přijde. Ovšem vedle toho nepochopitelně provozuje pojizdný stánek se zmrzlinou. Navzdory různým naschválům a žertíkům začnou sledovat společný cíl, na což do značné míry může také jeden starší pán.

Do jeho zjevení kontinuita sice občas drhne, nicméně od jeho přítomnosti se Sudá a lichá změní ve víceméně bezduchou a bezkatarzní vybíjenou, která předkládá divákům a divačkám zas a znova to, co v podání pánů Hilla a Spencera viděli předtím už několikrát. Slapstickové spráskávání záporáků na hromadu není něco, co by mělo dospělého diváka opakovaně nadchnout. Na rozdíl třeba od zběsilých bojových choreografií s Jackiem Chanem, glosování a hláškování Setha Rogena, nepředvídatelného počínání Johnnyho Deppa v roli Jacka Sparrowa, objevování nepoznaného s Mickem Dundeem/Paulem Hoganem nebo zbourání se s bandou ve Vegas/v Bangkoku/na třetí. A samozřejmě nesmíme opomenout využívání „velmi speciálního souboru dovedností“ v podání akčního Liama Neesona.

Je holt jiná doba a s věkem se mění i názory. Když jsem se teď na tuhle komedii dival, uvědomil jsem si, že jsem ji viděl už někdy v polovině devadesátek a byl jsem z ní nadšený tolik, že jsme dlouhé měsíce poté s bráchou opakovali některé gagy a hlášky. Především vybíjenou na Řekově lodi a situaci kolem pistáciové zmrzliny, která – oproti ostatním pěti příchutím – prostě došla. Tím se vlastně dostáváme k tomu, že bijáky uvádějící dvojici Terence Hill a Bud Spencer budou ve větší míře populárnější u dětí (které se k nim ovšem kvůli těm příjemných zážitkům vrací i v dospělosti). A druhá věc je, že Charlie má s Johnnym obrovskou trpělivost, přestože se k němu nechová nejlépe – nedopřál mu zbaštit fazole s cibulkou, přechytračil ho v převlečení za jeptišku a ve finále odvezl jeho zbožňovaný kamion, který zřejmě prodal. Později sice dojde na jejich vzájemný souboj, jenže ten rozhodně není motivován nějakou velkou záští.

 










 

Jak dramaturgicky nedotažená Sudá a lichá, tak Kdo najde přítele, najde poklad a Superpolda, si jsou v něčem podobné, čímž nemyslím jenom to obsazení! Například v těchto dvou společných projektech je hazard využíván pouze jako vějička k možnosti zažít velké dobrodružství, tedy se na něj rozhodně nenahlíží jako na něco fatálně nebezpečného. V obou se objevuje žena, která poskytne postavě představované Terencem Hillem špatnou radu ohledně sázení. Zatímco tam už se o ní víckrát nedozvíme, tady se objevuje ve více scénách. A opět: nekoná se žádná zášť za způsobení potíží kvůli tomu špatnému tipu, ale ani nejde o nějakou osudovou lásku, jakkoli tahle Pupa s tváří Kim McKay díky svému vzhledu i nevšedně nedůvěryhodnému charakteru nepochybně zaujme.

Sudá a lichá obsahuje několik vtipných momentů a sekvencí. Vedle už zmíněných se jedná o sázku s pomerančovou šťávou; první rvačku v bistru, jejíž choreografie jest solidně propracovaná, ačkoli byl rozhodně protor ji ještě vyšperkovat; dále volání v telefonní budce, kdy oba aktéři stojí vedle sebe (čili zase Johnnyho výsměch Charliemu, se kterým se přece neměl znát, ale potřeboval ho na popud nadřízených zlákat ke spolupráci, takže celý příbuzenský vztah působí dosti nepravdivě). A vynechat nesmíme dialog: „Ty nejseš Sam.“ Odpověď: „Ne? Tak na mě schválně zavolej, jestli se ti ozvu.“ Nadsázka tedy, stejně jako při dalších hillovsko-spencerovských kouscích téměř všudypřítomná, jenže nikoli nejoptimálnějším způsobem využívaná.

FOTO: cinema.de