Tamsin je mladá holka-teenagerka, která tedy stále chodí do školy a soudě podle toho baráku se má fajn. Tedy až na to, že přišla o sestru a že její otec možná podvádí matku. Mona naopak nemá na růžích ustláno, proto se jí říká Mona místo jejího skutečného jména Lisa (důmyslné). Žije pouze s bratrem, který dříve dělal samé vylomeniny a provozoval hospodu, dokud ho neosvítil Ježíš. Podobně jako Sama Childerse, jenž následně odjel do Afriky konat dobro. Holky jsou de facto ve stejném věku, a tak nepřekvapí, že si začnou rozumět. Dokonce natolik, že jejich přátelství přeroste v milostný vztah.

Mona chodila s ženatým. A když ji nechal, rozhodla Tamsin, že se mu musí pomstít. A to velice nekompromisním způsobem, kvůli kterému si příliš sympatií nezískají, třebaže je naprosto pochopitelný. O předchozích vztazích druhé z dívek se prakticky nic nedozvíme, avšak fakt, že umí při svádění dokonale využívat své ženské přitažlivosti, naznačuje ledacos. Společně se budou poflakovat, chodit do přírody, posedávat na kopci nad městečkem, zmiňovat Nietzeho a Freuda, říkat zavádějící informace o Edith Piaf, zkoušet šaty, tancovat, ... V nesmírně pozoruhodných scénách také rozjedou spiritistickou seanci za účelem komunikace s mrtvou ségrou, jejíž pokoj drží rodiče jako svatyni. A pak také jednu z nich posedne ďábel. Nikoli však v tomto, ani v tomto duchu.

Filmů, ve kterých se sblíží dvě dívky či ženy, vznikla už celá řada. Jenom aby nedošlo k nějakému nedorozumění – teď nemám na mysli žádnou pornografii, nýbrž normání počiny, jaké byly uvedeny v běžné distribuci nebo na festivalech. Na první dobrou se vybaví Portét dívky v plamenech, Elena Undone, Summertime, Život Adéle, Carol. Vždycky je důležitá chemie mezi postavami. Emily Blunt hraje výborně a Nathalie Press jí je v tomto směru naprosto rovnocennou spoluhráčkou. Proto je s podivem, že se její kariéra nedá považovat za stejně úspěšnou. V žádném případě to nebude tím, že její příjmení navádí spíše k tomu, aby se věnovala novinařině.

 










 

U takovýchto snímků samozřejmě záleží i na režijní vizi. Tentokrát se jí ujal Pawel Pawlikowski, jenž později slavil úspěchy s Idou (kde se také věnoval otázce náboženství) a Studenou válkou. V této souvislosti nutno podotknout, že Moje léto lásky nebylo natočeno ve formátu 4:3. Obě herečky vede velice citlivě, což zdaleka ne pokaždé platí, když o lesbické lásce vypráví režisér, nikoli režisérka. Ačkoli v tomto případě je to trochu složitější. V závěrečné dvacetiminutovce navíc film postupně ztrácí tempo, minimum scén posouvá příběh dopředu a řeší se tytéž věci, které už přitom nejde ničím ozvláštnit.

Moje léto lásky si však schovává vskutku působivou finální sekvenci, která rozhodně probouzí emoce. Navíc do značné míry napoví, co se s Monou a Tamsin stalo dál, jak je jejich vztah připraví na dospělost. Zamrzí, že této sekvenci předchází naprosto nedůvěryhodná proměna bratra Mony, který předtím neváhal podstoupit upřímný náboženský rituál s obrovitánským křížem. Jinak je dost s podivem, že tohle romantické drama nezískalo ještě více prestižnějších ocenění. Zabývá se totiž tématem, které obvykle velice táhne, jeho zpracování tady zaujme a film má co nabídnout. Čímž nemyslím pouze to, že se v něm v současnosti slavná Emily Blunt objevuje nahá.

FOTO: cinema.de