V dobách, ve kterých vás museli namalovat, když jste chtěli být zvěčněni, se právě totou činností živila překrásná mladá dívka Marianne. Osud ji zavál až na téměř opuštěné místo u moře, kde na ni čeká nesnadný úkol. A sice namalovat dceru zdejší majitelky. Ta nedávno přišla o dceru, která se měla stát ženou jednoho Itala z Milána. Její místo proto musí zaujmout ta druhá dcera – Héloïse, jejíž nástup rozhodně stojí za to. Jenže se jí nechce brát si někoho, koho vůbec nezná. Proto se ani nechce nechat zvěčnit. Marianne tedy musí pracovat tajně, přičemž na splnění úkolu má cca týden.

Není otázkou, jestli se jejich pracovní vztah změní v milostný poměr, ale KDY se jejich pracovní vztah změní v milostný poměr. Do té doby jedna druhou doprovází při venkovních procházkách a následně si povídají o všem možném včetně hudby. Zprvu to nepřiznají, ale prakticky už od samého začátku studuje každá gesta a chování té druhé v různých situacích – když je v rozpacích, když je rozuršená, když neví, co říct … Až všechno samozřejmě vygraduje první nesmělejší pusou v útulné jeskyňce u moře.

Už předtím, ale i potom budeme svědky několika kompozičně, obsahově i výtvarně úžasných záběrů. Nejen těch, ve kterých jsou představitelky hlavních postav (polo)nahé – tj. nejen sušení se u ohně, zrcátko v klíně či prsty ve vagíně. Všechno je přitom natočeno s důrazem na uměleckou kvalitu a krásu ženského těla (včetně uší či rukou). Takže žádné regulérní porno, žádný snímek, který by měl být veřejností považován za kontroverzní! A to ani v momentě, kdy budeme svědky vymítání nechtěného dítěte a následné inscenace za účelem namalování. A nutno dodat, že obrazy a obrázky v podání Marianne jsou lepší než fotky.

Nesmírně důležité bylo obsazení jednotlivých postav, včetně těch vedlejších jako Sofie (Luána Bajrami) a Héloïsiny matky, kterou si nezahrála žádná jiná, než ze Žhavých výstřelů 2 či z Útěku z L.A. známá Valeria Golino, které to i v padesáti sluší. Co se týče představitelek dvou hlavních rolí, muselo jim to nejen slušet, musely být nejen krásné, ale zároveň musely být i dobré herečky. V současné Francii měla režisérka Céline Sciamma mezi těmi kolem třiceti (ačkoli postavám určitě musí být míň) hodně na výběr – Léa Seydoux, Élodie Fontan, Mélanie Laurent, Doria Tillier, Adéle Exarchopoulos, Stacy Martin, Lea Vlamos, Nora Arnezeder, Melanie Thierry, eventuálně tedy Adele Haenel a Noémie Merlant.

Kariéra poslední jmenované zaznamenala v posledních letech velký vzestup. Vedle Portrétu dívky v plamenech ji můžeme vidět v možná obdobně laděné Curiose a v Kině 35 ve francouzském institutu občas hrají také Dědice. Do toho stihla režii svého prvního celovečeráku. Bylo nesmírně důležité, aby chemie mezi oběma herečkami fungovala a abychom jim uvěřili, že by se do sebe zrovna tyhle dvě dívky mohly tenkrát zamilovat. A to se povedlo téměř na výbornou. Kdyby ne, byla by z toho patrně pouze přihlouplá nechtěná parodie á la nová Angelika.

Portrét dívky v plamenech je citlivým zobrazením lásky mezi dvěma mladými ženami, který si troufám tvrdit (jakkoli nemám rád ty generové debaty), že by nemohl být odvyprávěn takhle působivě, kdyby jej nerežírovala žena. Atmosféru tohoto minimalistického dílka výrazně dokresluje také prostředí, ve kterém se odehrává, a s ním související počasí. Jenom se nelze zbavit dojmu, že ani při té rámcové koncepci režisérka Céline Sciamma úplně nevěděla, jak celý Mariannin příběh zakončit. A ještě jedno upozornění: Na rozdíl kupříkladu od Pestrobarvce petrklíčového se tady nevyskytují pouze ženy, ale to neznamená, že bychom měli být ochuzeni o jakýsi sabat a tím pádem o další z řady úchvatných obrazů (ke kterým patří i později se zjevující „bílá paní“), jaký dal název samotnému filmu.

FOTO: Artcam