';

Rozhovor: Miroslav Bambušek

Vydáno dne 05.11.2021 (1168 přečtení)
Do kin vstoupil velmi netradiční počin nazvaný Lidi krve. Jeho režisér Miroslav Bambušek na poli celovečerního hraného filmu debutuje, jinak má bohaté zkušenosti s divadelním prostředím. To však neznamená, že by českou a světovou kinematografii nesledoval, naopak. A protože studoval filozofii, nešlo se nezeptat ani na současnou koronavirovou pandemii. 

 
 












Miroslav Bambušek (vpravo) a Jan Černý na natáčení filmu Lidi krve

 
FDb: Film Lidi krve vychází z vaší divadelní hry. Jak moc se od ní liší?
Miroslav Bambušek: Jediné, co ten film má s inscenací společného je, že určitá skupinka lidí vyráží s jistým průvodcem na nějakou cestu. Tento film velmi dobře vymezuje jeho podtitul: „Poušť roste. Běda tomu, kdo v sobě skrývá poušť.“ Je to Nietzscheho fragment. Kdybyste se mě zeptal, o čem ten film je, tak je to o naší současnosti, která trpí neléčenou temnotou minulých skutečností.

FDb: Ve filmu je i časová rovina ze 40. a 50. let. Nebo se dostaneme ještě dál do minulosti?
Miroslav Bambušek: Ne. Film se odehrává v současnosti. Tu historickou linii tvoří kořeny hlavního hrdiny.  Jeho děda byl Němec a babička Češka, takže šlo o smíšené manželství. Děda byl továrník, a proto jsme točili v továrně v Lomnici nad Popelkou. Děda byl antifašista, který byl za války tři roky v lágru, protože odmítnul narukovat. Byl to člověk, kterému podle platných dekretů té doby nebylo možné nijak ubližovat, ani nebylo možné mu cokoli sebrat. Nicméně se to stalo. Když jste mluvil o té historické linii, tak se jedná o období po roce 1945, které je pro naše dějiny úplně zásadní. Tady se zlomilo něco, co do té doby fungovalo 600 let. Zbavili jsme se českých Němců, což byly tři miliony lidí, což bylo učiněno na základě uplatnění fenoménu kolektivní viny. A místo nich jsme si sem pozvali Sověty. A v tom žijeme doteď.

FDb: Co se týče té historické linie, vycházíte ze skutečných událostí? Třeba až do té míry, že existoval jistý národní správce jménem Švarc, co opravdu dělal tuhle práci?
Miroslav Bambušek: Jo. Jistý Evžen Švarc byl národním správcem v německé vesnici Vitín (Wittin) na Ústecku. Tato vesnice, respektive její ruiny, jsou také symbolickým středobodem celého dramatu. To, co se v té historické linii děje, je taková tradiční obdoba toho, co se tady v té době dělo vůči německému obyvatelstvu běžně. Když jste byl Němec, tak jste byl podle dekretů prezidenta republiky vlastně občanem druhé kategorie a bylo jedno, zda jste se za války choval slušně nebo byl svině. Takže docházelo ke strašným věcem, které si prostě musíme přičítat … Mají je na svědomí naši předkové. A my jsme jejich vinu vlastně zdědili. Zdědili jsme nejen to dobré, ale i to zlé. A připomínat si to zlé zatím není součástí naší duševní kultury. K tomu bych rád ještě dodal toto: To, co se dělo s Němci po válce, se pak dělo se všemi občany Československa, kteří se nehodili komunistům po roce 1948, což dělalo nějaké dva miliony občanů české národnosti. I v tomto samozřejmě měli prsty Sověti. Je potřeba to pořád připomínat!

FDb: Takže se v té historické linii nebudete snažit o nějakou stylizaci, jako třeba Petr Jákl v Janu Žižkovi, který by údajně měl ve filmu nosit současné motorkářské kalhoty ...
Miroslav Bambušek: Myslím, že skutečná aktualizace není o kostýmu. Když tvůrce chce vykonat určité zpřítomnění, tak musí uvažovat hlouběji. V čem ta situace odehrávající se v minulosti komunikuje s tím, co se děje dnes. Jakým je pro nás vzkazem z minulosti, v čem nás má posílit nebo oslabit. Možná, že se totiž nic nového neděje, možná jsme svědky variant téhož a nedovedeme to rozpoznat, protože nám chybí kořeny. A co jiného jsou kořeny, než hlubší vzdělání? Bez tohoto pohledu není možná žádná pořádná aktualizace …

FDb: Které herce a herečky ve vašem filmu uvidíme?
Miroslav Bambušek: Hlavní postavu hraje Miloslav König. Jeho dědu hraje Karel Dobrý a antipoda k němu hraje Míla Mejzlík, jehož zamlada hraje slovenský herec Juraj Bača. Ten je velmi šikovný a je mu i dost podobný. Ale je tam i dost komparzu. Máme stohlavý komparz. Ve fabrice v Lomnici jsme měli jeden den čtyřicet, další den třicet lidí. Občas to bylo úplně subtilní. Není to tak, že by to měl být za každou cenu velký film. Děje se to především uvnitř, ale zároveň tam jsou i takové velké tahy.
Dále se ve filmu objeví Tereza Hofová, Jiří Černý, Tomáš Bambušek, což je můj brácha, a pak ještě méně známí herci Jakub Gottwald, Jakub Folvarčný ... Myslím, že je to velmi zajímavé i co se týče lokací. Například v Lomnici je ta výborná fabrika. Pak jsme tam točili ještě ve vile pana Bárty. Moc pěkná záležitost. Pak jsme ještě točili dva obrazy v okolní krajině. A potom to jsou severní Čechy, konkrétně zaniklá obec Vitín u Ústí nad Labem. To jsou ruiny baráků, které jsou zarostlé stromy. Potom jsme točili v Rolavě v Krušných horách nebo v Moravském krasu. Točili jsme i v Ostravě, taky v lázních v Polsku nebo na Azorských ostrovech ...
 
 










 
FDb: Jaký je podle vás zásadní rozdíl ve vedení herců na divadle a ve filmu?
Miroslav Bambušek: Na divadle máte ty herce třeba dva a půl měsíce a postupně na tom makáte, každý den se posouváte o kousek dál. U filmu si s herci můžete dát třeba dvě zkoušky, ale pak jste na tom place. A rozdíl je v tom, že máte rovnou tu scénografii. A máte ji teď a zítra už ne. Takže teď se to musí všechno stát. Proto si musíte vybrat dobré lidi, kteří jsou otevření a jsou schopní se koncentrovat. U filmu musíte být tisíckrát víc připravení než v divadle. V divadle do toho jdete s otevřenou náručí, jde se určitou cestou a hledá se dlouho. Tady tu cestu uděláte předtím, než se rozsvítí ty světla. A pak se to musí udělat hned.

FDb: Kolikrát tak průměrně opakujete jeden záběr?
Miroslav Bambušek: Maximálně devětkrát, ale to už je docela extrém. Já to mám vymyšlené, takže je to spíše o tom, když se to nepovede herci nebo kameramanovi nebo když je nějaký průser. Nebo když je to na cestě ... První záběry bývají použitelné, ale někdy se k tomu člověk musí propracovat.

FDb: Co říkáte na ten přístup, co mně vyprávěl Miroslav Krobot, že natáčel s maďarským režisérem Bélou Tarrem, který jeden záběr opakoval až šedesátkrát. To už přece ani herci a herečky nemůžou nic nového vymyslet ...
Miroslav Bambušek: Tarr je velký tvůrce, nepochybně. Takže k tomu opakování má asi nějaký důvod. Já si to ale nedovedu představit. Nevidím v takovém opakování žádný přínos, ale to bude asi tím, že nejsem Béla Tarr.

FDb: Právě ten výběr lokací musel být vzhledem k imaginativním světům i k té historické linii hodně náročný ...
Miroslav Bambušek: Byl náročný. Třeba fabriku jsme sháněli dost dlouho. Měli jsme čtyři tipy. Nakonec zvítězila Lomnice nad Popelkou a jsme za ni fakt rádi. Z počátku to vypadalo na jiné, ale pak se to zkomplikovalo. A do toho ta hovadina s tím koronáčem. A pak samozřejmě bylo nutné vyřídit různá povolení. Třeba to, že do jeskyně můžete vlézt, až když vyletí netopýři. A pak jde o to vůbec najít tu správnou jeskyni, kde můžete udělat oheň, protože tam potřebujete natáčet v noci. Jsou to takové klasické komplikace při natáčení filmu, který se netočí na jednom dvorku. Když to má mít nějaké parametry, tak je to náročné.

FDb: Film jste natáčel v podstatě po dobu tří roků. Stalo se vám, že jste musel někoho z herců přeobsadit a ty scény přetočit?
Miroslav Bambušek: Ne. Naopak přibyly další postavy.

FDb: Jaký je hlavní důvod toho, že se film natáčel tři roky?
Miroslav Bambušek: Těch důvodů je víc. Zásadní je ten, že producent Saša Dlouhý do toho dal na začátku svoje peníze. Takový rozjezdový rozpočet, na základě kterého jsme měli prvních osm natáčecích dnů. A řekli jsme si, že na základě toho natočeného materiálu budeme shánět peníze. A to bylo hodně náročné.
Ne, že by to byl můj debut, ale ve velkém hraném filmu to vlastně můj debut je. Udělal jsem asi čtyři menší věci, jediný celovečerák je Jan Hus: Mše za tři mrtvé muže, což byl experimentální, „pankáčský“ film, natočený na osmimilimetrovou kameru. Lidi krve mají ty parametry úplně jiné. Ale já zatím nejsem známý režisér, nějak se musím zapsat. V divadle jsem zapsaný už dávno, tam není problém. Ale u filmu člověk prokopává tu cestu. A tenhle film bude možná úplně jiný než to, co se tady dělá. I díky kameramanovi a vůbec celému štábu. Zkrátka trvalo tři roky, než jsme si získali důvěru různých finančních zdrojů. A pak se to zlomilo. Mezitím jsem vylepšoval scénář, i za pomoci výborného dramaturga Kristiána Sudy. Připravit dobrý scénář a sehnat na něj peníze není jednoduché. Člověk to musí mít promyšlené od A do Z a musí si to umět obhájit. A musí taky umět přesvědčit, že to je potřeba.

FDb: Zkoušel jste i nějaké scenáristické soutěže, jako třeba Filmovou nadaci?
Miroslav Bambušek: Zkoušel. Dostal jsem i dvakrát cenu v Karlových Varech. Ale na tenhle film ne. Problém byl ten, že už to bylo roztočené. Když to máte roztočené, tak už žádat nemůžete. Jinak od Nadace můžete dostat třeba 200 tisíc, což je na film vlastně skoro nic, ale když vám to dá instituce, která má jméno, jako třeba Česko-německý fond budoucnosti, tak to pak má význam pro ty možné další fondy, které by to mohly podpořit. A nás nakonec podpořilo všechno, co tady podpořit může. Byla to náročná práce, na kterou jsem byl spolu s producentem Sašou Dlouhým sám. A jsem rád, že se nám to podařilo, i když jsme bojovali s tím, abychom to zvládli zaplatit. Ale měli jsme takovou strategii, že jsme platili za to, co je před kamerou. Neutráceli jsme peníze za to, co je za kamerou. Pak se dá i nízkorozpočtový film udělat kvalitně jako velký biják. A to chce zase výborného produkčního, jako je u nás Pavel Vácha. Je to fakt dobrý tým.
 
 










 
FDb: Říkal jste, že Lidi krve budou konceptem hodně jiní, než ostatní filmy, které se u nás točí. Přesto, napadá vás český nebo zahraniční film, ke kterému by se dali Lidi krve připodobnit?
Miroslav Bambušek: Nevím. Nejsem úplně filmový vědec. Při svých inspiracích pro film vycházíme spíše z výtvarného umění, z hudby a z literatury. A je taky fakt, že ten film jsem nedělal, aby byl nějakému jinému podoben, ale jsou tady určité inspirace ve způsobu vyprávění, v přístupu ke způsobu sdělení. Musel bych se víc zamyslet … Alfréd Radok. Daleká cesta je úžasná, tím jak je dělaná.
Vynikajících českých filmařů byla spousta. Říkám byla, i když asi pořád jsou. Ale kvalitního vždycky vzniká málo, to je normální. A v zahraničí je vzorem David Lynch, Kubrick, Saura, Tarkovskij. Záměrně zmiňuji ty autory, kteří jsou prověřeni časem. Druhá řada Twin Peaks z roku 2017 je úplně dokonalá! Dobrých tvůrců je na celém světě dost. Prostě jsou mi bližší spíše ti režiséři, kteří vnímají ten svět jinak, než se ukazuje. Tedy ti tvůrci, kteří mají tendenci koukat dál, hlouběji pod povrch věcí a dějů. Jde o tvůrce, kteří jsou schopni duchovního ponoru a jsou schopni vidět to, co je nehmatatelné.
Trochu to odlehčím: Třeba v té fabrice chodili duchové. Míla König (ve filmu Otto Hille) jednou v noci otevřel oči a skrz ten pokoj šla bílá paní ke mně do pokoje. Někdo jiný ze štábu tam viděl někoho chodit. V samotné Lomnici mi to lidi říkali, že jsou to asi ženy z té bývalé textilky. Mrtví jsou pořád s námi, když si na ně pamatujeme. A když si na ně nepamatujeme, tak jsou s námi o to víc. A teď to myslím jako výbornou metaforu.
Musíme se vrátit ještě jednou k fenoménu kořenů. Mluvím o paměti, kterou si odříkáváme, nepřičítáme-li si vlastní kořeny, ať jsou jakékoli. A co to pak znamená? Co zbyde ze stromu, jehož kořeny odstřihneme? Odpověď na tuto otázku souvisí s celou společností, stejně jako s jedním každým jednotlivcem. Kdo odstřihává paměť, minulost a kořeny, ten se odsuzuje k bolestivému bloudění a nakonec ke smrti zaživa. Ale není jenom minulost, ale i přítomnost a budoucnost. To je dohromady čas, který je nejen to, co žijeme my právě teď. Minulost nás předurčuje, stejně jako země předurčuje růst stromu. Země není nic jiného, než vrstvy minulých životů. To jsou ty živiny, ty minulé životy. V hmotném i duchovním významu.

FDb: Studoval jste filozofii. Řekl byste, že se právě studium filozofie zásadním způsobem promítá i do vaší tvorby? Ať už divadelní nebo teď filmové?
Miroslav Bambušek: Určitě. Člověk se má přidržovat toho, co je silné a dobré. Ve chvíli, kdy tímhle projdete, tak to s vámi zůstává. Samozřejmě jde o profesory, které člověk měl. Mými profesory byli Jan Sokol, Radim Palouš, Zdeněk Neubauer, Zdeněk Kratochvíl, Miroslav Petříček, Zdeněk Pinc, Tomáš Halík. A na takové škole se naučíte především jednu věc: Nepřestávat se učit. To pořád pokračuje. Hlavně taky pochopíte, že nejste hotoví, že nemáte pravdu, že se o ni můžete jen pokoušet. A pak hraje roli pokora, otevřenost.

FDb: Vycházíte z divadelního prostředí, ale sledujete pozorně i současnou filmovou tvorbu?
Miroslav Bambušek: Myslíte českou nebo zahraniční? Ohledně české tvorby, vidím všechny filmy, co se tady natočí. Moje žena je členkou Akademie, takže mám šanci všechno vidět. To je dobře, protože nejsem pyšný. Koukám, co se děje, občas se hodně divím a někdy mám i radost, když se někomu něco povede. Dělají se tady dobré věci. Třeba ta Dukla 61 byla výborná. Nebo i ten Metanol, protože tam bylo silné téma a realizátoři nevymýšlejí blbosti. Taky byli určitě velmi dobří Staříci a důležitá byla i Krajina ve stínu nebo Zelenkův Mnichov. Ale vzniká tady třicet hraných filmů za rok. O kolika z nich můžete říct, že jsou zajímavé? Co se týká zahraniční tvorby, tak tam je to jiná, tam je samozřejmě z čeho vybírat. Je toho mnoho dobrého. Doporučil bych teď třeba Mesiáše na Netfixu …

FDb: Je pravda, že i ve třicátých a čtyřicátých letech vznikaly špatné filmy. Jenže v televizi pořád běží jen ty výborné komedie s Vlastou Burianem, Natašou Gollovou, Adinou Mandlovou, … Takže vzniká dojem, že tehdy se točili jenom samé dobré filmy ...
Miroslav Bambušek: Jasně. To je přirozený proces. Musí být balanc. Já neříkám, že vznikne jeden dobrý film za rok! Jenom mě zajímá, jestli ti tvůrci reflektují, v jakém světě žijí, tedy jak se to promítá nebo nepromítá do jejich díla.
 
  










 
FDb: Z pohledu člověka, který studoval filozofii. Jaké byly vaše reakce na dobu v polovině března 2020, kdy se začaly zavírat školy a obchody kvůli koronaviru?
Miroslav Bambušek: Můžeme se na to dnes dívat s odstupem. Je to něco, co tady není na chvíli a my to přečkáme někde v závětří ve skafandru. Tahle nemoc tady s námi zůstane navždy. A my se s ní musíme naučit žít, stejně jako s ostatními chorobami, které přicházejí. Koronáč odhalil, že se bojíme smrti. Prostě jsme na ni zapomněli a strach se opět po delší době stal hybatelem našeho myšlení, čehož média a jejich politici náramně využívají, aby z toho mohli hodně vydojit. Naštěstí už lidem začíná pomalu docházet, co se tady skutečně děje. Každá skutečná krize odhaluje pravdu o nás samých. A jakou pravdu o nás tato krize ukazuje? Bojíme se jen sami o sebe nebo i o svět, za nějž nějak odpovídáme? A když za svět odpovídáme, tak ho asi máme přijímat celý se vším všudy. Nemáme se před ním chránit, protože tím s ním ztratíme kontakt, přestaneme mu rozumět, vzdáme se ho ze strachu o sebe, až nám ho prostě vezmou a my si toho ani nevšimneme. V každé nemoci se skrývá taky nějaká moc, nějaká možnost, nějaké poznání.
Pro člověka, který žil smysluplně, má i smrt svůj smysl. Je to přirozené završení jeho cesty. Taková finesa, dobré potvrzení cesty. To je ten filozofický přístup. Sokrates vypil číši bolehlavu, protože se nebál smrti. Jan Hus se nebál smrti. To samé Jan Palach, Jan Patočka ... Byla jich spousta. Odbojáři, kteří šli proti komančům, nebo partyzáni proti Němcům, ti se taky nebáli smrti. Brali svou oběť jako přirozenou součást boje proti strachu a lži. Měl jsem známého, který na koronavirus zemřel. Byl to francouzský doktor, který byl těžký kardiak. A když to začalo, tak si řekl, že kdo jiný než on? A šel normálně ošetřovat do první linie. Samozřejmě, že umřel. Ale nebál se smrti. Asi tak.

FDb: Zpátky k vaší tvorbě. Zmínil jste Jana Husa i váš film Jan Hus: Mše za tři mrtvé muže, který není přímo o Janu Husovi, ale vychází z jeho osudu. Je nějaká jiná historická osobnost, o které by vás lákalo natočit film?
Miroslav Bambušek: Víte co, sotva jsem jeden film dokončil. Ale mám jednu látku, která mě hodně zajímá. Jde o osobnost teologa a kunsthistorika Josefa Zvěřiny.

FDb: V minulosti jste pracoval i na projektu Efekt přihlížejícího, který mně přišel námětem té lidské lhostejnosti úplně dokonalý pro hraný film. Je nějaká šance, že by se někdy přetvořil do podoby hraného filmu?
Miroslav Bambušek: Bylo by to zajímavý. Byla by to i strašná prdel. Tohle je hraný dokument, takže to trochu kulhá a jsou tam i ty mluvící hlavy. Já jsem s tím tématem přišel a s Radimem Špačkem jsme to realizovali, ale musely se dělat nějaké ústupky. Byla to důležitá zkušenost, ale jako hraný film by to bylo fajn.

FDb: Tím spíše, že ten film vychází ze skutečného amerického případu ...
Miroslav Bambušek: Jasně. Hlavně je to ze života. Jedete v tramvaji, kde mlátí babičku nebo mladou ženu nebo kluka, to je jedno. Prostě je to nějaká přesila proti někomu. A teď co? Budu koukat z okna?

FDb: Myslíte, že je to čistě záležitost současnosti? Že kdyby se něco takového stalo před sto rokama, všichni se seběhnou na pomoc?
Miroslav Bambušek: Nevím. Myslím, že naše společnost je odcizená, což je mimochodem dědictví toho, co se dělo po druhé světové válce. Na to je potřeba pořád pamatovat. Lidé mají často tendenci se zavírat do sebe, nemají důvod potřebovat druhé. Kdežto před sto lety každý něco uměl a něco dělal. Mnohem víc se lidé potřebovali navzájem. Teď většinou vyrábějí stroje někde v Asii a my jsme jen ti koncoví spotřebitelé. Teď si objednávku napíšete emailem a oni vám to pošlou vrtulníkem. Nemusíte ani potkat prodavačku. Odosobnění, divná samota a temnota, která z toho vylézá. Člověk je vztahová bytost. To znamená, že člověk potřebuje druhé. Zvláštní je, že internet byl vynalezen pro snadné šíření informací a snadnou komunikaci jednoho s druhým. Ale ono se děje něco úplně opačného. Mladý pár sedí s kavárně a každý má hlavu zabořenou do svého mobilu. Matka je se svým dítětem na hřišti, sedí zabořená do mobilu a dítě je kdovíkde ... Jako bychom se tím zbavovali toho, co nás dělá lidmi. Toto je taky důvod, proč jsou lidé tak snadno manipulovatelní.
 
 










 
FDb: Zmínil jste, že jste dostal i cenu za scénáře. Jeden z nich byl Případ Postelberg, který se ale nakonec nerealizoval. Proč se nerealizoval a o čem měl být?
Miroslav Bambušek: Ten scénář byl o největším masakru na německém civilním obyvatelstvu po druhé světové válce. Ten masakr se odehrál v obci Postoloprty u Žatce. Bylo tam zavražděno asi 1 500 chlapů. Byla to oficiální akce Československé armády. Nevím, proč se to nerealizovalo. Měl to být velký historický film, takže jde zase o velké peníze.

FDb: Připomíná mně to nerealizovaný projekt Henderson, král deště, o který se zhruba před sedmi rokama snažil Jan Svěrák. Jenže přestože dostal Oscara za Kolju, nepodařilo se mu tenhle film zafinancovat, protože pojednával i o některých ožehavějších tématech ...
Miroslav Bambušek: Musí být vůle a musí se sejít spousta věcí. Muselo by se mi podařit přesvědčit producenta a museli bychom na tom makat tak pět let, než bychom to sehnali. Určitě by to šlo, ale já jsem napsal ten scénář, a pak jsem v té době dělal úplně něco jiného.

FDb: Je fakt, že kdyby se ten film natočil, tak by se určitě našli lidi, kteří by ho vnímali jako kontroverzní. Myslíte, že tak budou vnímat i Lidi krve?
Miroslav Bambušek: Nevím, uvidíme. Je to malý křehký film s hvězdičkou na všechny strany.

FDb: Ve vaší tvorbě najdeme i projekt se zajímavým názvem Lucifer. O čem je?
Miroslav Bambušek: To je můj první film z roku 2007, natočený technikou magnetické animace. Máte plochu a na ní předměty a zespoda máte magnety. O čem je? Světlonoš, no. Myslím, že je to výtvarně velmi zajímavý film. A syžet má docela jednoduchý. Prostý hrdina se rozhodne, že chce spasit svět. A podle toho to taky dopadne. (smích)

FDb: Vedle toho jste napsal i knihu s názvem Do židů ...
Miroslav Bambušek: To je vlastně divadelní hra ke čtení. Je to o paměti části staré židovské Libně, která už neexistuje.

FDb: Nějakou další knihu do budoucna chystáte? Třeba i čistou beletrii?
Miroslav Bambušek: Viktor Stoilov, vedoucí Torstu (české nakladatelství - pozn. aut.), mi jednou říkal, že by bylo super, kdybych zkusil románovou tvorbu. Tak jsem řekl, že jo, ale člověk si na to musí udělat prostor v hlavě. Mě by to určitě zajímalo. Román je perfektní rozměr, dobré nářadí. Divadelních her jsem napsal zhruba čtyřicet a u spousty z nich ani nevím, kde jsou. Filmových scénářů asi pět. Jako třeba Důl Barbora, který pojednává o neštěstí v uhelném dole, který je udržován při životě státními subvencemi, aby se na oko zdálo, že se vláda stará o práci lidí. Každopádně románový formát bych v budoucnosti, pokud budeme živi, rád prubnul.

FOTO: Aerofilms, ceskatelevize.cz
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Indián Dnes

„Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte,... celý článek

DVD

Recenze: Rytíři spravedlnosti

Navážeme na rozhovor s Rolandem Møllerem a podíváme se na tuhle dánskou komedii o solidaritě, náhodnosti... celý článek

TV

Recenze: Válka světů (2005)

Jednadvacátého září 2022 uplynulo 156 roků od narození H. G. Wellse, velmistra žánru sci-fi. Připomeneme si tedy... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení