Nikdo nemá rád, když musí nedobrovolně změnit bydliště. Ať už je to kvůli válce, havárii v Černobylu, změně režimu, nesnesitelným novým sousedům, stavbě dálnice nebo proto, že si vás všimne rekreační běžec a nahlásí úřadům. Otec sice učil dceru, že při nebezpečí je v podstatě nejlepší „skrčit se a přikrejt“, nicméně přesto jsou odvlečeni. On musí odpovědět kompjůtru na 435 otázek (třeba jestli spí dobře). Ona potká další odšoupnuté holky a zřízenkyně se jí taky vyptává (třeba jestli ji otec osahával). Vzorně spolupracují, ale i kdyby až tak vzorní nebyli, troufám si tvrdit, že by se děj dál odvíjel stejným směrem.
Za celou dobu sledování Beze stop nás totiž čeká jenom jeden konflikt. OK, možná v závěru se ještě jeden drobný odehraje, nicméně problém je, že se při něm dojímají pouze postavy, nikoliv diváci. Jinak jsou všichni, se kterými se ti dva ústřední protagonisté potkají, vůči nim nesmírně vstřícní. Přidělí jim vlastní bungalov, seženou práci a Tom (kdo může dát tohle jméno holce?) bude chodit do školy. Ostatní chápou, že nemají potřebu sledovat televizi a že nepotřebují mobil. Willovi se však tento způsob života zdá poněkud nešťastným. A tak se po útěku a po jisté krizi ocitnou u trochu podobně smýšlejících lidí (včetně Dale Dickey), kteří … se k nim znovu chovají hezky. Dokonce nechtějí vzít peníze za bydlení v karavanu a ještě slíbí, že dokud se nerozhodnou odejít, vůbec nikomu jinému ho nepronajmou. Samozřejmě nesmíme zapomínat ani na toho ochotného kamioňáka. Skoro to vypadá, že příště, až by je dopadli policajti, se Willovi a Tom ještě omluví, že je obtěžovali.
Pouze při pobytu v té lesní chatě, která jakoby do Beze stop zabloudila z Evil Dead, se dočkáme potencionálního průšvihu. Nejde ovšem o nic nadpřirozeného. Přitom v knižní předloze Petera Rocka se objevují i prvky fantasy. I když se asi nejedná o skřítky. Debra Granik pojala Beze stop tak, jak by se realisticky klidně mohl odehrát. Ostatně už autor knihy vycházel ze skutečného příběhu. A je fakt, že oblast kolem Portlandu přináší deštivé, podzimní počasí, přičemž v některých momentech tu plíživou, lezavou zimu můžeme pomalu cítit.
Postupně dochází mezi otcem a dcerou na drobné rozkoly v řešení zásadní otázky. Jeho něco táhne z cesty do lesa, zatímco ona by klidně zůstala mezi lidmi. Podle všeho by jí nevadilo sem tam zajít do kostela nebo se zase zúčastnit té supr soutěže ve vystavování králíků. Ben Foster je výborný herec, i když s některými projekty taky už šlápnul trochu vedle. Beze stop mezi ně naštěstí nepatří a snad bude to samé platit i pro zmíněného Jana Žižku. A co se týče Thomasin Harcourt McKenzie, bude zajímavé sledovat, jestli to dotáhne v kariéře tak daleko, jako Jennifer Lawrence. Šanci má určitě slušnou.
Beze stop patří k těm filmům, u nichž chybí jasný cíl. Myšleno tedy v tom smyslu, že u spousty projektů si dokážeme spočítat, eventuálně nám to třeba přímo samy postavy prozradí, čeho se dočkáme v závěru. Jestli příchodu do oázy klidu bez zombie, nebo boxerského zápasu, nebo velkolepé bitvy, nebo dokonání pomsty, ... Počinů, ve kterých by protagonisté zůstávali mimo společnost, už taky vzniklo více a Beze stop na to doplácí. Snad kdyby dávaly postavy otevřeněji najevo své emoce. Snad kdybychom se o nich dozvěděli více užitečných informací. Snad kdyby nám předvedli větší porci zálesáckých vychytávek.
FOTO: Falcon