Ve vesmíru přece musí existovat něco lepšího než člověk!!!
Pierre Boulle se narodil v roce 1912 ve Francii (takže to byl francouzský spisovatel) a rozhodně prožil zajímavý život. Dokonce natolik, že by zasluhoval zfilmovat. Tak jako dvě jeho nejslavnější knihy - Most přes řeku Kwai a Planeta opic. Druhá jmenovaná spatřila světlo světa ve třiašedesátém. Tedy v době, kdy se začínaly podnikat první lety do vesmíru. Nicméně je zřejmé, že minimálně o půl století předběhla dobu, neboť se tváří být v současnosti ještě aktuálnější. Vývoj technologií už možná někdy před dekádou přišel do stadia, kdy máme k dispozici věci, které vlastně ani nepotřebujeme. Nebo máme takové, jež výrazným způsobem usnadňují práci. Dokonce až natolik, že lidé díky nim zleniví, zpohodlní, a posléze vcelku logicky také zakrní. Naopak opice se stále chtějí učit novým věcem a ne že by neuměly mluvit - ony prostě mluvit nechtějí! A tak se klidně může stát, že dojde k evoluci naruby.
Avšak tohle je pouze jedna z celé řady myšlenek, které se v knize objevují. A je nesmírně zajímavé číst, jak se skoro každý z těch devíti filmů (původní pětidílná série plus verze Tima Burtona plus nová trilogie) Boulleovým dílem inspiruje. Někdy k zápletce postačila jediná stránka, jediný odstavec či dokonce jediná větička. Vyjímkami budou patrně Do nitra planety opic a Bitva o planetu opic, ačkoli k té by rodák z Avignonu pravděpodobně taky napověděl, kdyby se nerozhodnul skončit už na straně 180.
Filmy leckdy předlohu upravují/invenčně překrucují, což funguje snad v každém s vyjímkou tohoto s Markem Wahlbergem v hlavní roli. Stejně jako kniha proto obsahují více pozoruhodných témat, jaké jsme si nastínili třeba už v recenzi na původní kultovní počin z roku 1968. Právě díky filmům se patrně naprosté většině čtenářů a čtenářek může stát, že si při čtení budou představovat nikoli vlastní vzhled postav a prostředí, nýbrž Kim Hunter jakožto Ziru, Rodyho McDowella coby Kornélia; Linda Harrison je zase hotová Nova a samozřejmě v roli Ulysese Méroua asi většina uvidí Charltona Hestona, třebaže osud francouzského hrdiny byl od osudu plukovníka Taylora celkem dost odlišný.
Rovněž Dr. Zaius se od svého filmového protějšku trochu liší. Určitě není tolik nesnášenlivý vůči lidem (filmový k tomu měl, jak známo, dobrý důvod, kvůli kterému ho navíc nelze úplně brát jako záporáka), což platí pro všechny. Stejně tak jednotlivé opí rasy se navzájem snášejí dobře. Dokonce ani profesora Antalla v tomto skvostu Franklina J. Schaffnera nenajdeme. Ponejvíc se mu blíží Landon, avšak u prvního jmenovaného není jistá příčina jeho pozdějšího jednání. Také Novu, jíž členové vesmírné expedice spatřili poprvé "nahou na podstavci, bez pohledu v očích", prezentuje autor v podstatě jako takové ostré zvuky místo řeči vydávající zvířátko. Nikoli ovšem neškodné, o čemž se přesvědčí opičák Hector. Dost zamrzí, vzhledem k tomu, co na ty tři astronauty v čele s Ulyssem čeká, že to nedotáhne až do opího města. Postupem času se však Nova stává čím dál víc pravověrnou lidskou bytostí. Dokonce se i rozčiluje, když Ulyses dlouho nejde "domů" do klece. :-)
Opí společnost v knize jest o poznání vyspělejší než ve filmu, ovšem taky vychází ve velkém z té lidské - samice nosí apartní kloboučky, fotí akty, opi se shromažďují se na kongresech, auta jsou samozřejmostí, a už se také podnikají první lety do vesmíru. Zatím s pokusnými zvířaty, čili s lidmi. Na druhou stranu planeta Soror uvádí tříhrbé velbloudy nebo kance se srnčími rohy. Prvotní plány pro tento biják byly ještě o poznání futurističnější, jenže kvůli omezenějšímu rozpočtu (neboť studio 20th Century Fox příliš nevěřilo v úspěch, ale i když přišel, rozpočet se u dalších čtyř částí paradoxně neustále snižoval) nebyla realizace možná. Poslat všechno opačným směrem se nakonec ukázalo býti tím nejrozumnějším a nejefektivnějším řešením.
Příběh je v knize rámcový, přičemž autor jej podává velice čtivě a poutavě, neboť se v něm může stát opravdu cokoli. Boulle s každým nápadem přinutí k zamyšlení, nejen v souvislosti se zmiňovanou adaptací. Ulyxes postupně nakoukává do opí kultury a učí se jejich jazyk. Také ho nikdo nestřelí do krku, takže může normálně mluvit. Oproti Taylorovi má ale stejně docela slušnou nevýhodu, protože hrdina v podání Charltona Hestona se v klidu dorozuměl anglicky. Zároveň si pochopitelně nelze nevšimnout té podobnosti mezi kulturami i vlastnostmi opů ze Sororu a lidí z planety Země. Tato podobnost jest vzhledem k tvůrčímu záměru pochopitelná a logičtější, než u Muže z oceli nebo Star Wars. Mohlo se totiž taky stát, že na Soror před několika staletími (2500) přiletělo pár pozemských astronautů, kteří dali všemu základ.
Naopak se nabízí varianta, že opi na Ulyxa ledacos pouze hrají, aby z něj získali užitečné infomace o planetě Zemi, kterou chtějí napadnout a kolonizovat. A on jim jde jakožto hloupý člověk na ruku. Současně si libovolně představuje opy při různých lidských činnostech a naopak. A neopomene zmínit sloveso 'opičit se'. To nepostrádá na zajímavosti z vícero úhlů pohledu, z nichž některé autor také prostřednictvím hlavní postavy prozkoumává. Jde o to, že se často stává, že spisovatelé opisují z úspěšné knihy jejich předchůdce. A my dodáváme, že proto vznikají hojně pokračování, ve kterých se ledacos opakuje, včetně frází. A lidé jsou přesto spokojení a nemají potřebu vidět a slyšet cokoli nového.
Zároveň se nejde nepozastavit nad tím, že opi v knize i ve filmech si uvědomují, že jsou opi, tj. nemyslí si o sobě, že jsou kupříkladu krokodýli, pračky nebo lidé, byť - jak bylo naznačeno - s nimi sdílejí určité podobnosti. Existuje tedy velká pravděpodobnost, že rovněž jejich společnost se bude vyvíjet stejně nepoučitelně a slušnost, ochota a další ušlechtilé vlastnosti se z charakterů opů budou postupně vytrácet. A až všechno krachne, pojede se zase od začátku. A když to opět nevyjde, šanci dostanou zase jiní živočichové. Můžeme se tedy dočkat například Planety ondater či Planety slepic. Anebo všechny živé bytosti opravdu nahradí stroje, před čímž Boulle také varuje.
Velmi vtipně si hraje se slovy - nejen když člověka označí za "mistrné dílo tisíciletého vývoje". A když mu slova náhodou dojdou, vypomůže si výrazem "přesahuje lidskou představivost", který rozhodně není neúčinný. Kniha je rozdělená na tři části, přičemž každá se skládá z několika krátkých kapitol (maximálně šestistránkových), z nichž v podstatě každá jest zakončena cliffhangerem, který nutí bez přestávky číst dál a objevovat spolu s novinářem Ulyxesem Mérou. Na uvěřitelnosti přidává nejen chování lidí, ale také využívání odborných výrazů nebo plavby vesmírných korábů.
O tom, že chce dát dvému dílu přesah, svědčí i vynechání jisté napínavě vyhlížející sekvence ze závěru, kterou naopak nahrazuje jinou, po které následuje nikoliv jeden, nýbrž hned dva překvapivé konce. Současně - jak už to tak chodívá - nenabídne definitivní odpověď na všechny otázky a nechává na čtenářích a čtenářkách, aby si je vyložili a rozuzlili po svém. Ještě dodejme, že nová verze knihy s filmovou obálkou obsahuje ještě několikastránkový doslov, který zkoumá "střet psychologie jedince a pravidel společenství, smysl pro pozorování a fungování, a také místo jedince ve společnosti."
Filmová i knižní Planeta opic není pouze dobrodružným dílem. Obě nabízejí pesimistický, ale vcelku trefný pohled na lidskou rasu. Neprávem zůstává opomíjena a nedoceněna (na rozdíl od některých jiných děl, včetně těch, které má na svědomí nedávno vzpomínaný Stephen King). Přitom by bylo nejideálnější, kdyby se i o ní učili děti a studenti/studentky ve školách. Zvláštní, že se tak nestalo už dávno, když z ní ty adaptace pro stříbrné plátno, ale rovněž tato luxusní počítačová hra, učinily popkulturní fenomén.
FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de
