Vizuálně to může působit tak, že se film odehrává ještě v éře Sovětského svazu. Některé oprýskané budovy, z hlediska architektury „bolševické“ interiéry, slovo ‚Rudá‘ v názvu, handlování s disketami a využívání chladnějších, nevýrazných barev k tomu hodně svádí. Jenže se jedná o současné Rusko, které se, pravda, do značné míry stále vzpamatovává z toho, že SSSR už je minulostí. Na druhou stranu v některých praktikách minulého režimu tahle země, kde má „zejtra bejt včera“, pořád pokračuje. Svádět tedy bude někdo jiný.

Dominika Jegorovová je elitní baletkou, ovšem podobně jako Černá labuť má své rivalky. To vyústí v moment, který nadobro změní její plány. Při představení jí partner „nedopatřením“ skočí na nohu a destruktivně ji odepíše. Dominika, které baleťáci platili bydlení i medikamenty pro matku (Joely Richardson), vykoná krutou pomstu. „Nehody neexistují, svůj osud si vytváříme sami,“ řekne její strýček, jenž se stal velkým zvířetem v tajné službě. Svou neteř zlanaří, aby se vetřela do přízně vlivnému týpkovi, který se stal nepohodlným. Obstojí, a tak je poslána do „školy pro děvky“, kde z ní a několika dalších děvčat udělají Matróna (Charlotte Rampling) a její banda dvojitou agentku-volavku.

Aby se pak mohla dostat pod kůži agentovi CIA Natovi Nashovi, který by měl pomoci odhalit a zničit krtka ve vlastních ruských řadách. Ano, Jennifer Lawrence je coby Rudá volavka prakticky ve všech scénách svůdná a sexy (i když to pak samozřejmě při rozhovorech neopomenula rozmáznout v tom negativním „MeToo“ smyslu), ale chemie mezi ní a Joelem Egertonem s výjimkou té jedné sexuální scény nefunguje. Daleko zajímavější jest erotické napětí mezi její Dominikou a strejdou v podání Matthiase Schoenaertse, které však není nijak zvlášť rozvíjeno.

Největší přínos režiséra Francise Lawrence, který se svou jmenovkyní spolupracoval už na sérii Hunger Games, spočívá vlastně v tom, že dokázal zajistit, aby tenhle projekt nevypadal televizně. A jestli se v něčem vyžívá, tak jsou to násilné scény, které bohužel spatříme za celých 136 minut pouze tři nebo čtyři. Hodně mrzí, že nám jich nenaservíruje více, ačkoliv svou brutalitou by mohly některé diváky a divačky až šokovat (byť kupříkladu na takovou Zemi bez zákona stále nemají), protože představitelka titulní hrdinky se v takto drsnějších scénách ve své kariéře zřejmě ještě neobjevila.

V závěrečné třetině už to fakt působí dojmem, že scenárista vůbec nevěděl, kudy kam (a to má Justin Haythe na kontě pozoruhodná díla). Twist při oné výměně působí hloupě, protože na samotné výměně, která by se při tom měla svou důležitostí pomalu rovnat té z Mostu špionů, není nic dramatického. V tu dobu už se totiž do té špionáže zapletli všichni nejen před kamerou, ale i za ní. Rudou volavku zachraňuje od nižšího hodnocení akorát skutečnost, že i přes svou bizarnost (nebo snad díky ní?) přinutí k tomu se nad tím vším pořádně zamyslet. Navzdory tomu úplně největšímu prohřešku, o němž bude řeč teprve teď.

Rudá volavka je film, při jehož sledování se nelze zbavit dojmu, že se děj odehrává v nějaké alternativní realitě, kde jsou všichni naprostí idioti! (Samozřejmě včetně postavy, kterou ztvárňuje Mary-Louise Parker.) Agentky, co se prezentují jako svůdné femme fatale, o kterých se ví, že využívají své tělo, aby popletly hlavu, manipulovaly a dosáhly tak svých mnohdy zvrhlých cílů, by přece měly být snadno k rozpoznání. Tím spíše, že Nat tohle všechno o Dominice ví. A i kdyby nevěděl, jako zkušený agent by to měl prokouknout. Tím spíše, že ona dělala původně něco docela jiného. Jako kdyby Nevěsta v případném třetím Kill Billovi najednou po profesionálním vraždění přesedlala na učivo a okamžitě vyhrála matematickou olympiádu. Přesto ústřední zápletka Rudé volavky spočívá v tom, že se chci sblížit a na svou stranu přetáhnout někoho, o kom vím, že mu nemůžu věřit ... Jak píšu, zřejmě alternativní realita, no.

FOTO: CinemArt