Ale že to byla dojemná událost pro všechny kraje i pro hlavní město Kapitol v zemi Panem. Katniss Everdeen a Peeta Mellark porazili všechny soupeře a zamilovaným aktem, kterého by byli jinak schopní snad už jen Romeo a Julie, si vyvzdorovali, že 74. Huger Games nebudou mít jednoho, ale hned dva vítěze. Jenže s tou jejich láskou je to ve skutečnosti všeljaké, neboť hrdinku neustále pronásleduje Gale Hawthorne a ona se tomu nebrání. Teď však musí s Peetou podniknout turné po všech krajích a snad i předvést něco málo ze svého hereckého umění, aby absolutistická pozice Kapitolu a prezidenta Snowa zůstala neohrožena. Na klidný průběh bude pochopitelně znovu dohlížet Effie Trinketová (v českých titulcích tentokrát pochybně jako „Cetkie“!) a Haymitch Abernathy (opět výborný Woody Harrelson). Jenže Katniss je svérázná holčina s lukem a takové dělají, jak známo, vždycky jen to, co je správné.

Ten první díl si vedl opravdu skvěle. Tak skvěle, že z toho bylo bezmála 700 milionů dolarů, tudíž tvůrci usoudili, že by byla velká škoda nechat třetí díl v celku, a proto jej rozdělí na dvě části, čímž vydělají více peněz a skalní fandové a fanynky budou stejně spokojení. A navíc, filmy mají, navzdory obsahu, ideální přístupnost. (Studie z poslední doby dokonce paradoxně ukazují, že ty nepřístupnější tituly jsou kolikrát jemnější a slušnější, než ty přístupnější!) I tentokrát vstoupíme do zabijácké arény, a protože se budou konat Čtvrtohry, bude pro ty nejvlivnější o poznání snadnější uchýlit se k intrikám a podrazům všeho druhu. V aréně i mimo ni. Takže určitě nepřekvapí a nebude ani spoilerem, že Katniss a Peeta budou znovu zabíjet. V tomto případě výhradně „osobnosti“ z řad předchozích vítězů, mezi kterými nechybí technologičtí géniové, smažky, stařenky i nejmladší vítěz Hunger Games všech dob.

Jenže než se do té arény dostaneme, trvá to něco přes hodinu! Během této doby se toho odehraje pramálo zajímavého. Nechybí ani scénky á la Twilight, což filmu tedy rozhodně nelze přičíst k dobru. Že se Katniss snaží klofnout hned dva datlové … o tom by to přece být nemělo. Vsadil bych se, že Liam Hemsworth vzal tu roli jen proto, aby mohl líbat Jennifer Lawrence, což mu jistě mnozí z nás tiše závidí. Nicméně to nic nemění na tom, že tahle postava je jinak docela zbytečná. Twilightem tu do jisté míry zavání i práce maskérů. Fakt nechápu, proč je tak důležité, aby některé postavy vypadaly jako metrosexuálové či barbíny. Některým hercům a herečkám to však možná dává příležitost se více odvázat. To platí v první řadě pro Stanleyho Tucciho, který si tu bizarnost své postavy vyloženě užívá. Zato zmalovaná Elizabeth Banks takový dojem ani tentokrát nezanechala.

Před zhlédnutím dvojky určitě není naškodu si zopakovat jedničku. Třeba Donalda Sutherlanda jsem si vůbec nepamatoval, což pro příště rozhodně nehrozí. Patrně i proto, že jeho postava prošla jakýms takýms vývojem, a i když se děj neodehrává v přítomnosti, přesně na něj jakožto na prezidenta Snowea sedí výraz, jakým konkrétně u nás v současné době častujeme kdekoho – kmotr. A když padlo jméno Seneca Crane, řekl jsem si až: „Kdo to, ku*va, je?“. Přesto jsem přesvědčený o tom, že Hunger Games: Vražedná pomsta obsahuje scény, které budou pro mnohé nesmyslné i tehdy, pokud viděli původní Hunger Games. Pochopí je patrně jen ti, kdo četli knižní předlohu, což osobně činit nehodlám a jistě nejsem sám. Sice je tahle část lepší než ta minulá, ale pořád ne o tolik, aby k něčemu takovému přinutila. Hodnotí se tedy znovu jen a pouze filmová adaptace.

Z ní je tentokrát v mnohem větší míře zřejmá obžaloba totalitních systémů a zákazů s nimi souvisejících (např. svoboda slova), ačkoliv si nejsem jistý, jestli je to záměr. Každopádně se to podařilo lépe, než u některých děl, ve kterých to bylo v plánu. Jakmile někdo zdviženou rukou s pokrčeným malíčkem předvede známé gesto a doplní jej zapískáním ještě známější melodie, je okamžitě tvrdě zkrocen. Jakmile se někdo stane nepohodlným, je nějakým způsobem (záleží na proslulosti dané osoby) odstraněn. Když se losuje z Kraje 12 mužský a ženský zástupce pro Hry, je u ženské zástupkyně pouze jeden štítek s jedním jménem, tak jako se za minulého (jistě omluvíte, že teď je to bez hvězdičky) zkurveného režimu muselo jít volit, přestože bylo předem jasné, která strana zvítězí. Je trochu škoda, že podrobněji neprozkoumáme více krajů, ale ledacos nasvědčuje tomu, že to jako v Albánii vypadá všude. A ty luxusní velkoplošné digitální obrazovky a ostatní vymoženosti se tu objevují jen při významnějších událostech, jako je třeba právě příjezd Katniss a Peety.

Těsně před vstupem do arény se opět zdlouhavým způsobem nepatrně seznámíme s ostatními Splátci, vyslechneme si několik (ne)užitečných rad, budeme vzdorovat vůdcům a prohlédneme si několik pěkných (nejen těch ohnivých) kostýmů, což divačky určitě potěší. A pak tedy vstoupíme do arény, kde film teprve začíná, přestože boj tentokrát není jeho hlavním tématem a hnacím motorem. Nicméně, ať přemýšlím, jak přemýšlím, nepodařilo se mi odkrýt to, co by jím mělo být. Snad chystající se revoluce v zemi Panem … Možná. A pokud ano, je zpracování vskutku poněkud těžkopádné. Ve druhé polovině je ovšem fakt na co se dívat, což předtím platilo jen pro minimum scén. Hunger Games: Vražedná pomsta se tak dá označit i za vcelku originální počin, ačkoliv s železnou pravidelností střídá výborné momenty s těmi hodně bizarními.

To do jisté míry platí i pro představení Jennifer Lawrence. Jsou chvíle, kdy jsem si řekl, že Oscara měla dostat spíše za tohle, ale zhruba stejný počet je takových, kdy jsem si jen pomyslel, že tohle se zrovna dvakrát nepovedlo. Avšak otázka zní, nakolik za to může Lawrence a nakolik Lawrence. Režisér, který s herečkou není v žádném příbuzenském vztahu, je však spolu s kameramanem zcela jistě zodpovědný za způsob, jakým je hlavní hvězda zabírána. Jeden kolega kdysi napsal, že „Něžnost je film zamilovaný do Audrey Tautou.“ A stejně tak se dá tvrdit, že Hunger Games: Vražedná pomsta je film zamilovaný do Jennifer Lawrence. Jejím „kolegou“ je znovu Josh Hutcherson coby Peeta Mellark, který se chce Katniss co do statečnosti a odhodlanosti vyrovnat, ale díky své nevyzrálosti je pro všechny i tentokrát poměrně snadným terčem, kterému je třeba pomáhat a který je třeba chránit.

Samotná aréna vypadá o poznání zajímavěji, než v první části. Tentokrát jde o džungli, za jejíž centrum by se dalo označit jakési jezero. Znovu tu číhají nástrahy všeho druhu od jedovaté mlhy přes krvežíznivé opice až po reprodrozdy (na ty obzvlášť bacha!). V těchto dramatických scénách dokonce nechybí patřičné napětí, které v jedničce zcela absentovalo. A navíc, půjdete-li na film do IMAXu, tak vězte, že po vstupu do arény se to už tak velké plátno ještě roztáhne. Podobné to mělo být i v případě Nevědomí, ale musím říci, že tam jsem si toho vůbec nevšiml. Zato v případě Hunger Games: Vražedné pomsty je ten rozdíl docela markantní.

Hunger Games: Vražedná pomsta je tak trochu rozporuplný film. Na jednu stranu působí jen jako taková mezihra, kterou bychom před závěrečným dvoudílem klidně mohli vynechat. Ale na tu druhou je dění v aréně natolik nosné, že by klidně sneslo i nějakou tu televizní minisérii. Ve své recenzi na první film jsem napsal, že by mohlo být velmi zajímavé, kdyby se scénáře chopil někdo, kdo má s adaptacemi bohaté zkušenosti. Takovou osobu tu tentokrát máme v podobě oscarového Simona Beaufoye (Milionář z chatrče, 127 hodin, Lov lososů v Jemenu). Dvojka proto navzdory předpokladům dopadla lépe než jednička. A mohlo to být ještě lepší, kdybychom si ve skvělé scéně ve výtahu mohli prohlédnout nahou Jenu Malone v celé její kráse.